Letošní prázdniny jsme se ještě
s pár přáteli rozhodli strávit v Černé Hoře. Chtěli jsme si
odpočinout od ruchu města v klidných horách a zároveň se vyhřát na
sluníčku u moře. Nakonec jsme během necelých tří týdnů navštívili dva horské
národní parky (Durmitor a Biogradskou Goru), zastavili se u Skadarského jezera
a projeli skoro celé černohorské pobřeží.
Do Černé Hory
jsme jeli vlakem přes Bělehrad, kde jsme udělali jednodenní zastávku a
prohlédli si město. Dále jsme měli v plánu cestovat především autobusy a
na pobřeží si půjčit na pár dní auto. Jak to tak ale často bývá, náš plán
zaznamenal řadu změn. Autobusem jsme se dopravili z Bělehradu do Durmitoru
a potom ještě do Biogradské Gory. Poté, co jsme ale utratili nečekaně více
peněz za jízdu v zapařených a špatně větraných autobusech, jsme se
rozhodili zkusit jiný způsob přepravy – stopování. Vzhledem k tomu, že nás
bylo pět (tři holky a dva kluci), museli jsme se na stopování rozdělit. Nikdo
z nás neměl se stopováním moc zkušeností, o to větší dobrodružství to pro
nás bylo.
Stopem jsme se
dopravovali z Biogradské Gory ke Skadarskému jezeru (Mojkovač – Podgorica
– Virpazar – Muriči) a po pobřeží (Bar – Petrovac – Budva – Kotor – Perast –
Herceg Novi). Ze stopování po Černé Hoře máme vlastně jen pozitivní zážitky.
Vždy se nám podařilo v průměru do půl hodiny někoho zastavit. Nikdy jsme
neměli s řidiči problém, spíše naopak. Poznali jsme řadu zajímavých
osobností a životních příběhů. I přes jazykovou bariéru jsme si skoro vždycky
dobře popovídali. Jeli jsme jak s místními, tak i s turisty
z Itálie, Německa, Bosny a Hercegoviny nebo ze Slovinska. 
Velkým
zážitkem byla už druhá jízda. Podařilo se nám stopnout kamión v Mojkovači
(Biogradská Gora) jedoucí do Podgorice. Hned po vstupu nám kamioňák řekl,
abychom se nepoutali, že to není potřeba a zeptal se nás, jestli si dáme
cigaretu. Cesta po úzkých serpentinách s rychlostí asi čtyřicet kilometrů
v hodině byla opravdu nezapomenutelná. Z našich stopovacích zážitků
bych zmínila také cestu z Petrovace do Budvy. Jednalo se o poměrně krátkou
vzdálenost (asi 15km). Stopli jsme mladšího chlapíka, který nás vzal všech pět.
V autě měl nahlas puštěné rádio a i přesto, že jsme se skoro neslyšeli, ho
neztlumil. Pozval nás, abychom zašli do jeho restaurace v Budvě, kde jsme
si dali skvělou večeři. V průběhu večera nám prozradil, že když nám
zastavil, byl poměrně opilý. Docela nás to překvapilo, protože jsme si před tím
ničeho nevšimli. Byli jsme ale dobře najedení, a tak jsme si z toho nic
moc nedělali a šli vstříc dalším dobrodružstvím. 
Asi největším
zážitkem pro nás byla cesta podél Skadarského jezera z městečka Virpazar
do Muriči. Jedná se o silničku, kde nejezdí moc aut. V podstatě pouze
turisti a pár místních. Stopování zde bylo opravdu těžké a po hodině chůze
v úporném horku jsme byli dosti zoufalí. Nakonec se nám ale podařilo
zastavit náklaďák vezoucí štěrk. Tři z nás spolu s krosnami se vezli
na korbě a já s kamarádkou jsme seděly vedle pana řidiče. V půli
cesty jsme zastavili u řidičova kamaráda (Ranko), který prodává místní rakiji,
likéry, víno a med. Měli jsme menší ochutnávku, řidič si dal dva panáky a jeli
jsme dál. Aby toho nebylo málo, Ranko nás pozval, abychom se u něj na cestě
zpět stavili a přespali v jeho starém domečku. Pohostinnost místních byla
neuvěřitelná a kromě pokoje na přespání nás čekala výborná večeře, domácí káva
a ráno panák rakije. Na Ranka budeme ještě dlouho vzpomínat. 
To by byly ve zkratce asi ty největší zážitky spojené se stopováním v Černé Hoře. Bylo těžké vybrat jich jen pár, jelikož všechny stály za to. Černou Horu mohu k cestování stopem jen doporučit. Je to krásná země s nádhernou přírodou a přátelskými lidmi. Samozřejmě se zde najdou místa, která jsou někdy až moc zasažena cestovním ruchem a jejich krása tak trochu ztrácí na lesku, ale tom
autor: Marie Horňáková
Žádné komentáře:
Okomentovat