11:30 – Sešli jsme se chvíli před dobou oběda na autobusové zastávce nedaleko mosteckého dopravního podniku. Oba vysmátí jak sluníčko, které nám pražilo do bledých, čerstvě oholených tváří. Vzhledem ke skladbě obyvatel Mostu jsme vyprovokovávali krosnami a svým trampským zjevem udivené pohledy kolemjdoucích, nedej bože, když jsme se zmínili o Francii, Španělsku a podobných exotických zemích, ze kterých by měl správný Mostečák znát jen pláže a hotelové bazény.
Posadili jsme se na zídku nedaleko parku a vyndali potřebné stopovací náčiní – desky s papíry a dva pořádné fixy na výrobu těch nejkvalitnějších cedulí. Jirka se pustil s chutí do práce a pomalu začal psát na papír velkými černými píseny P – L – Z – E – Ň. Když skončil, pyšně si prohlídl svoje mistrovské dílo a odmítal si přiznat, že se mu z důsledku nesprávného rozvržení místa písmena směrem doprava zmenšují.
„Tak jdeme?“ zeptal se skoro nesměle, Pavel jen kývl na znamení souhlasu, rychle si ještě urovnal igelitku se svačinou, kterou si vezl ještě z domova, a šlo se.
Po několika málo minutách jsme již opouštěli Most, s úsměvy na rtech jsme se oba vyfotili u cedule oznamující konec města a šli pomalu dál. Na místě, kde byla mírně rozšířená krajnice jsme (s batohy zcela nelogicky na zádech, ještě nám však nepřipadaly ani trochu těžké) začali stopovat. Ono se o stopování snadno mluví, ale provádí se to mnohem hůř. Člověk si najednou proti všem těm autům připadá tak bezbranně. Mnoho elánu nám ani nedodávaly pohledy některých řidičů, ze kterých šlo vyčíst zhnusení nad takovýmto parazitickým způsobem dopravy.
„Ty vole, staví nám,“ vykřikl Pavel, když se k nám pomalu blížila modrošedá KIA Ceed.
„No do prdele!“ odvětil po chvíli Jirka, když si všiml, že za volantem není nikdo jiný než Martin Chýlek, jeho bývalý spolužák. Pavel si toho všiml vzápětí a nevěděl, jestli ho to mělo pobavit nebo naštvat.
„Čau, hoši, tak vy to s tím stopováním myslíte vážně?“ zeptal se Martin, když stáhl okýnko.
„No jasně, kam jedeš, svezeš nás aspoň kousek?“ zeptali jsme se.
„Sorry, já jedu zase zpátky,“ odpověděl.
„To nemůžeš jet aspoň do Havraně pro béňo?“ zeptal se Jirka se snahou převluvit našeho prvního řidiče.
„Fakt sorry. Hele, já pojedu, tak hodně štěstí a dejte o sobě vědět.“
Stáhl okýnko a zase odjel. Cítili jsme se pobaveni, zároveň trochu zklamáni, že se nejednalo o náš první stop. Po chvilce dalších zbytečných snah jsme přešli alespoň do Čepiroh (vesnice na okraji Mostu) na autobusovou zastávku, abychom se schovali před spalujícím sluncem a zkusili štěstí tam. V rámci snažení o inovaci nás nenapadlo nic lepšího než napsat na druhou stranu desek „Barcelona“ a ukazovat řidičům střídavě západočeskou a katalánskou metropoli. Náš vtip nebyl pochopen a dosáhli jsme jen toho, že na nás koukalo ještě více řidičů jako na magory.
12:15 – Na zastávce za půlhodinu zastavil akorát autobus a po chvilce i stařičká, tmavě zelené Škoda 105. Chlápek uvnitř stočil okýnko a mávnul, ať si nastoupíme. Luxusnější káru jsme si na první svezení ani nemohli přát.
„Kluci, jedu jenom do Podbořan, ale můžu vás vyhodit někde cestou.“
Rozhodli jsme se vcelku rychle, že nebudeme vybíraví a naskládali se do maličkých prostor toho průkopnického vozidla. Řidič byl sympaťák, dělal na šachtě. Poté, co zjistil, že studujeme ekonomku, se pustil do probírání krize a možných úniků zní. Debata vzhledem ke zkresleným představám řidiče o fungování ekonomiky nebyla moc konstruktivní, nicméně zapojili jsme se do ní s nadšením.
Komu se cesta zřejmě ale vůbec nelíbila, bylo naše vozidlo, které do kopce se zařazenou dvojkou odmítalo jet víc jak dvacet kilometrů v hodině. Ve chvíli, kdy nás na plné čáře předjížděly kamiony, jsme zase nevěděli, jestli to máme brát s nadhledem nebo se obávat, že se staneme svědky nějaké krvavé dopravní nehody. Rozhodli jsme se pro první možnost, neboť jsme se již dopředu domluvili, že když budeme brát všechno, co jde, na lehkou váhu, nebudeme tak rychle propadat depresím a krizovým stavům.
Během cesty jsme se domluvili, že Pšov, vesnička za Žatcem, bude ideální místo pro naše vysazení. Pepa (jmenoval se tak vůbec?) nám popřál mnoho zdaru a odfrčel si to svým fárem směrem na Podbořany.
„Uf, tak to byla síla,“ řekl po chvíli Pavel.
„Na první stop celkem luxus, ne?“ ironicky odvětil Jirka.
„To jo, ale doufám, že takhle nepojedem až do Barcelony, to by nám nestačily ani prázdniny.“
V tomto duchu jsme pokračovali ještě chvíli, pak se ale Pavel odběhl vyvenčit, nasadili jsme si batohy a vydali se stopovat na horizont. Jirka si přitom nenažraně vzal svoji první müslli tyčinku ze svých omezených zásob.
Usadili jsme se ve stoupavé levotočivé zatáčce u výjezdu z vesnice. Nebylo možné nás přehlédnout, místa na zastavení bylo taky dost. Řidiči ovšem naše snahy o nabízení přátelské konverzace během jejich dlouhé, nudné a osamocené jízdy nebraly nijak vážně a tak se nám dostavovalo neměnné množství nechápavých a pohoršených výrazů.
Vzhledem k tomu, že jsme čekali již skoro hodinu, jsme začali pochybovat o vhodnosti vybraného místa. Navíc auta jezdila nepochopitelně ve skupinkách, jako by byla někde dole ve vsi světelná křižovatka. Díky tomuto fenoménu jsme přišli o několik potenciální řidičů, kteří by možná i zastavili, kdyby na ně zezadu netlačila další auta, v horším případě rovnou kamióny.
13:30 – Nakonec jsme se dočkali. K naší radosti u nás přistavil starší černý Golf.
„Kluci, Kralovice stačí?“ zeptal se řidič poté, co jsme hbitě naházeli naše batohy do kufru.
„Jo, úplně v pohodě, hlavně, že se hneme odsud,“ ujistili jsme ho vzápětí a oddychli jsme si, že se už zase vezeme. A na rozdíl od poslední jízdy i v autě!
„Nestaví, co? Já se ani nedivím. Jezdím tady každej den do práce a jak si tak vzpomínám, budete asi první stopaři, který jsem tu za tu dobu potkal. Lidi se holt bojí…“
Z řidiče se po krátkém rozhovoru vyklubal celkem fajn týpek. Dozvěděli jsme se, že dřív jezdil rally závody, kde se taky seznámil s Danielem Landou. Krom toho se občas vídá i s Leošem Marešem.
„Leoš je dobrej kluk, vůbec není namyšlenej, jak možná v televizi vypadá. Ale hlavně je s ním děsná prdel. Jednou jsme byli na diskotéce, kterou moderoval. Stál jsem s ním u pódia a mezi řečí mi povídá: ‚Hele, zkoušel si někdy skočit do davu? Je to skvělej pocit, sleduj!‘ Vyběhl na to pódium, upozornil na sebe a rozběhl se proti lidem na parketě. Ti jen čuměli a během toho, jak letěl, se všichni rozestoupili a Leoš spadl na zem. Ty vole, ten si tak natlouk držku…“
Příhod a zkušeností padlo více. Při prohrabování CDček, která měl rozházená u spolujezdce, jsme narazili i na jedno CD Inflagranti. Toho si náš řidič hned všiml a upozornil nás, že jejich muziku miluje, ale jedna z nich je jeho sousedka a dle jeho slov to je „nehorázná píča“. Ale že prý hrají hezky.
Po nedlouhé době jsme již byli u výjezdu z Kralovic.
„Kluci, já vám celkem závidím. To mě čeká dovolená někde s manželkou moře. Jak já to nenávidím. Chce do Egypta. Copak je blbá? Dyť tam je v létě padesát ve stínu. Já bych nejradši byl někde u nás, v Čechách, na nějakym festivalu třeba. No nic. Mějte se a hodně štěstí.“
14:10 – S dalším stopováním jsme se příliš nezdržovali. Sotva si stačil Jirka zanadávat, že se mu v kufru předchozího auta zamastil spacák od nějakého oleje, zastavil u nás další řidič v zelené Laguně.
Náš další posun byl do Třemošné. Poté, co jsme se našemu řidiči svěřili, že se chystáme do Barcelony, jen překvapeně vykřikl: „Vy krávy!“
Cesta probíhala pohodově. Vlastně to byl náš první řidič, který jezdil doslova jako prase a předjížděl na těch nejméně přehledných místech. Byl to ale fajn kluk. Pracuje jako klempíř a pokrývač a do Třemošné jel vybrat od nějaké ženské 120 tisíc, co mu dluží za práci. Vyhozeni jsme byli u Lidlu.
V diskontu roku jsme udělali zběžný nákup vody a pečiva a vydali jsme se hledat místo vhodné pro zastavení. Zvolili jsme nedalekou autobusovou zastávku.
15:00 – I zde bylo čekání snesitelné. Dalším stopem jsme se už konečně dostali do Plzně, ba dokonce i kousek za ní. Řidič byl sympaťák, nadšený hokejista – okresní brankář. Má manželku, se kterou je už od svých 16 let a s ní i dva syny – hokejistu a hokejbalistu. S jeho ženou jsme se setkali také, když jí vyzvedával v Plzni. Dokonce nám chtěli i koupit zmrzlinu, ale jelikož jsme byli ještě čerství a neobeznámení s krutostí velikého světa, tak jsme zatím všechny tyto nabídky zdvořile odmítávali. Vysazeni jsme byli doslova pod dálnicí na Rozvadov, kterou jsme podešli a vydali se odpočinout si na benzinovou pumpu.
„Tady se bude krásně stopovat,“ poznamenal Jirka, když si prohlídl okolí benzinky. Obrovské parkoviště pro spoustu aut, dlouhá rovinka s možností zastavení prakticky kdekoliv.
Kdyby jen v tu chvíli věděl, jak ošklivě se mýlil.
Na pumpě jsme potkali i další dva stopaře – kluka s holkou, kteří na místo stopování přišli chvíli po nás. Nabiti pozitivní energií jsme odolali mírnému vzteku, když nám vzali jedno auto (používali taktiku dotazování se řidičů přímo na pumpě, do čehož se nám zatím příliš nechtělo). Jirka namaloval ceduli s nápisem „Nürnberg“ a velkým D v elipse nad ním. Čas pomalu utíkal, slunce lehounce padalo a my jsme po pár hodinách museli přemalovat ceduli na Rozvadov, abychom alespoň trochu zvýšili svoji šanci. Došlo i na stopování bez cedule, několik změn míst, pár her karet. Sluníčko pálilo a stín byl v nedohlednu. Pozdě odpoledne jsme už byli unaveni a otráveni.
18:45 – Konečně se nám trochu poštěstilo. Bez cedule jsme stopli zelenou Felicii, jejíž řidič nás posunul o necelých 5 km dále. Byli jsme ale vděčni za jakoukoliv změnu místa.
Tentokrát jsme měli svoji premiéru ve stopování na nájezdu na dálnici. Žádná hitparáda. Zatáčka byla poměrně nepřehledná, takže jsme kromě nechápavých výrazů obdrželi na naše konto i několik nadávek a zatroubení. Po půlhodině nám ale zastavil chlápek ve stříbrné Dacii Logan MCV. Po sdělení cíle naší cesty jsme byli opět označeni za magory, ale jinak říkal, že nám fandí a že doufá, že nám to vyjde. Byl to distributor ruské vodky Putinka a poprosil nás, abychom si o ni říkali v pražských hospodách, ať se trochu rozšíří. Dostali jsme i letáček a ubezpečil nás, že kdyby vezl nějakou láhev jako promo, dostali bychom i vodku, ale kdoví. Po třiceti kilometrech jsme byli vysazeni u dalšího exitu na dálnici.
Zde se nám, jakoby zázrakem, podařilo chytnout hned druhé auto, co jelo kolem. Byl to mladej kluk v uniformě Shell s WV Polo. Cestou jsme stavěli u Shellky na dálnici, kde jsme byli asi pět minut ponecháni v autě s klíčky v zapalování. Ukrást auto zjevně není tak těžké, jak by si někdo možná myslel. Vysazeni jsme byli 15 kilometrů před Rozvadovem a byla nám učiněna nabídka dovozu až na Rozvadov za rovnou stovku. Odmítli jsme. To byla chyba.
Nájezd na dálnici u Boru byl frekventovaný asi jako dé jednička v třetihorách, takže jsme byli nuceni vymyslet náhradní plán. Vydání se podél dálnice bylo zavrhnuto asi po jednom kilometru, kde jsme si prohlídli nouzový telefon a vydali se stejně neschůdnou cestou zpátky. Slunce začalo již definitivně zapadat, auta stále nejezdila. Nabízela se varianta přespat u nájezdu na dálnici nebo se zkusit dostat do Rozvadova někudy oklikou. Zvítězila druhá možnost. Měli jsme před sebou zhruba dvě desítky kilometrů (podle odhadu z autoatlasu) noční procházky.
22:00 – Hned na začátku naší cesty se nám zcela nepochopitelně podařilo stopnout kamion. Řidič nám nabídl svezení do Boru, což nám zkrátilo cestu asi o 5 km. Děkovali jsme mu tak moc, až to možná začínalo hraničit s trapností. Během naší krátké cesty nám složitě vysvětloval, jak to je vlastně se zákazy ježdění kamionů, a že ani dva lidi vozit nemůže, ale že stejně jede už načerno, tak je vlastně jedno, že jeden z nás musel sedět veprostřed na posteli.
Nakonec jsme si ještě vyfotili vnitřek kamionu a rozloučili jsme se. Naším dalším cílem byla Přimda, skoro horská vesnička (kamioňák říkal, že nedaleko jezdí lyžovat) vzdálená od Boru asi 10 km. Stopování jsme nevzdávali, ale ve tmě jsme prakticky neměli šanci nikoho zastavit. V nepřehledných úsecích jsme radši na řidiče blikali baterkou, aby nás nesrazili někam do příkopu. S přicházející půlnocí se z okolních lesů začala ozývat různá zvířata. Byla naprostá tma.
„Toto je první deníkový záznam cesty Pavla Pražáka a Jirky Markvarta do Barcelony. Právě vycházíme kopec na Přimdu a bezprostředně nám hrozí sežrání divokými prasaty.“ Tak zněl první a poslední audio záznam, který Práža z naší cesty pořídil. Později musel uvolnit místo mnohem veselejším fotografiím.
Noc byla jasná, obloha krásně svítila malinkými tečkami.
„Hele, padá
hvězda,“ křikl Jirka, „přej si něco!“
„Ať už jsme KURVA alespoň v tý Přimdě!“ přál si skromně Pavel. Nesplnilo se mu to.
Ve vesnici Velké dvorce jsme si dali zaslouženou pauzu, kde jsme několik minut hlasitě skuhrali, jak nás bolí záda. Podle jízdních řádů na zastávce jsme odvodili, že jenom do Přimdy nám zbývají ještě tři kilometry. S velkou nechutí jsme se vydali po chvíli dál.
Do Přimdy jsme dorazili krátce po půlnoci. Ves, ač s poetickým názvem, to nebyla vůbec hezká. Bylo tam plno kasin a polorozpadlých restaurací poukazující na slávu obce v době, kdy do Německa ještě nevedla dálnice.
0:00 – Půlnoc. Jdeme dál, spát budeme až na benzince u Rozvadova. O tom jsme byli pevně přesvědčeni. Už nám zbývali asi jen tři kilometry, takže utrpení nemělo být až tak veliké. Nestopovali jsme, jen občas někdo z nás náhodně zvedl ruku, když projíždělo nějaké auto.
„Ty vole, staví!“
„Staví vážně nám?“
„Já nevím, půjdem tam?“
„Mávaj, mávaj na nás, staví nám!“
Zastavil nám mladý pár v Opelu Vectra. Byli to sympaťáci, sami prý taky dříve stopovali. Hodili nás až na Svatkou Kateřinu, což byl náš cíl. Během cesty jsme poznali, jak šeredně jsme se spletli v odhadu vzdálenosti. Na pumpu totiž nezbývaly 3 kilometry, ale rovnou 10!
1:00 – Po necelém kilometru, který jsme od místa vysazení museli dojít až na pumpu, jsme byli neskutečně šťastni, že jsme po dlouhém dni dosáhli takřka nemožného cíle. Koupili jsme si poslední českou večeři (chleba a paštiku), sedli si k piknikovému stolu, jedli a pozorovali turisty, jak se unaveně derou z autobusů, aby si odskočili na záchod. Provedli jsme základní hygienu, dopsali deník a ještě chvíli klábosili o průběhu dne. Zhruba v půl třetí jsme si našli plácek ke spaní kousek za benzinkou, kde parkovaly kamiony. Čekala nás naše první noc pod širým nebem.
autor: Jiří Markvart
Žádné komentáře:
Okomentovat