pondělí 4. února 2013

PORTUGALSKO 2012: den 8. – Močení na památky



Coimbra
Úterý 10. července 2012. Máme před sebou druhý den odpočinku v útulném studentském městě Coimbra. Den, kdy nebudeme při snaze stopovat přitahovat nevěřícné pohledy řidičů ani pojídat tuňákové konzervy s houskou. Čeká nás den, kdy si budeme z plna hrdla užívat pohostinnosti našeho nového „šáhnutého“ kamaráda Carlose. A kdy nám naše hostitelka Káťa ukáže pravý portugalský noční život.



Na životní styl mladých Portugalců jsme si zvykli okamžitě. Moc se nám zalíbil. A tak s „domorodci“ držíme partu a spíme až do pozdního dopoledne. V poledne vycházíme z domu. První, co vidíme, je vysmátý Carlos ve svém volkswagenu. Včera nám nabídl, že nás vezme na oběd a evidentně už se nemůže dočkat. Jestli jídla, nebo nás, to těžko říct. „Tak co? Máte velký hlad?“ huláká na celou ulici a zběsilými gesty nás žene do auta.

Cestou se zvědavě vyptáváme, jak to, že už má po práci, když sotva odbylo poledne. „Byl jsem v kanceláři už v devět ráno,“ zdůrazňuje Carlos. „Mám pro dnešek hotovo,“ zubí se. Jestli je tohle v Portugalsku běžné, chápeme jejich ekonomické problémy.

Carlos nás bere do závodní restaurace, kde ho už dobře znají. Mezi samými kravaťáky a převoněnými dámami jsme s Denisem středem pozornosti. „Vyberte si, co chcete. Zaplatím to,“ vyzývá nás Carlos. Naše skromná zásoba portugalských slovíček neobsahuje nic z toho, co vidíme před sebou, a tak nešťastnému kuchařovi jen ukazujeme prstem. V jednu chvíli ani nevíme, co si to vlastně poroučíme. Ke stolu si neseme nabouchané talíře, Denis rovnou dva. Nechybí víno ani pivo.

Carlose neopouští družnost ani s plným žaludkem. „Pojďte, ukážu vám svůj byt. Můžete si odpočinout a využít můj počítač.“ Jelikož potřebujeme napsat další žádosti o nocleh a zkontrolovat emaily, s radostí souhlasíme. Doma ještě nikdo není. Carlos se chvíli chlubí fotkami se svou čínskou manželkou a dvěma syny a pak povídá. „Mým velkým koníčkem je dělání sportovních masáží. Denisi, pojď, udělám ti pořádnou masáž,“ říká přesvědčivě. Opět mi na mysli vytane myšlenka na Carlosovu orientaci…

Denisovi evidentně běží hlavou to samé a zprvu se brání. Carlos ale vytrvale přemlouvá a nakonec úspěšně. Oba se odebírají do vedlejšího pokoje. Co se za stěnou toho pokoje čtvrt hodiny ve skutečnosti děje, netuším. Denis dodnes tvrdí, že mu Carlos skutečně dělal sportovní masáž. V každém případě po zbytek naší cesty si z Denise s chutí utahuju.

Zatímco vedle za zdí probíhá údajná masáž, já vytipovávám lidi a rozesílám jim žádosti o nocleh. Ráno jsme si totiž s Denisem určili jako další záchytné body na naší cestě Aveiro a Porto. Po předchozích zkušenostech, kdy jsme především v Lisabonu měli dlouho problém někoho sehnat, jsem oslovil hned patnáct lidí z Aveira a dalších patnáct z Porta.

Kolem třetí odpolední opouštíme Carlosův byt a vyrážíme ještě prohlédnout si město. Neuběhnou ani dvě hodiny a Carlos píše: „V sedm večere u mě. Jste zváni k rodinnému stolu.“

Carlos nás nabírá autem v centru města a jedeme na další hostinu. Seznamujeme se s rodinou. Nemusíme umět portugalsky, abychom pochopili, že Carlos tak nějak své ženě zapomněl říct, že domu přivede nějaké dva cizí tuláky a ona mu teď dává pořádnou sodu. Carlos ale dělá opičky a vypadá to, že je mu to jedno. Nakonec se paní Santosová uklidňuje, začíná se usmívat a zkouší oprášit svou angličtinu. Vypadne z ní jediná souvislá věta. „My husband is very very crazy,“ koktá ze sebe a doprovází to klasickým točením ukazováčku u hlavy. Carlos se směje dál. A tak se smějeme taky.

 Po výborném jídle o několika chodech bereme fotbalový míč a jdeme si zakopat s mladším synem, tříletým Joao Peterem. Carlos vypráví o nejslavnějším Portugalci současnosti, Cristianu Ronaldovi. Vypráví o jeho vydřené cestě na vrchol, stovkách hodin v posilovně a plastických operacích, aby jednoho dne nebyl tím ošklivým hubeňourem z Madeiry, kterému se spoluhráči smějí.

 Večer nás Carlos veze zpět ke Katčinýmu domu. Celou cestu přemýšlím o tom, jestli je to blázen, nebo prostě jen neskutečně dobrosrdečný člověk. Díky Carlosovi jsme v Coimbře na dva dny přestali být chudými stopaři a stali se požitkářskými labužníky. „Je to neskutečně dobrosrdečný blázen,“ přichází Denis s řešením, které Carlose vystihuje asi nejlépe ze všech. Pak přichází zase to nepříjemné loučení. Loučení s někým, kdo pro vás tolik udělal, vy mu za to prostě podáte ruku a pak už se asi nikdy neuvidíte.
   
Tento pokoj měli Denis s Martinem celý pro sebe
Je před jedenáctou večer a Portugalci pomalu vyrážejí za zábavou. „V centru je tradiční studentská párty. Přidáte se ke mně?“ vybízí nás Káťa. Denis si ale bere dudlíka, že prý už nikam nepůjde. A tak vyrážím s Káťou sám.

V historické části města, kousek od univerzity jsou sto padesát metrů od sebe dva nenápadné bary. Spojuje je dlouhé a široké prostranství. Do barů se sice vejde maximálně několik desítek lidí, jenže uvnitř jsou prakticky jen ti, co se snaží protlačit k objednávce. Další stovky mladých lidí z celého světa postávají či posedávají venku. Všude na zemi se válí plastové kelímky.

Ceny v barech jsou srovnatelné tak s těmi pražskými. Společně si s Káťou kupujeme „výhodnou“ kartičku za 6 eur, na které je pět piv. Na to, že piva jsou třetinková a chutnají hůř než nejhorší české pivo za 5,90,-, žádná hitparáda. Asi i proto jde na dračku nejvíce tequila.

Dopíjím první pivo. Rozhlížím se a hledám odpadkový koš. „Žádný tu nenajdeš. Normálně to házej na zem. Ráno naběhne úklidová služba.“ Oponuju, že mi to mé kavalírské vychování nedovolí a že se budu cítit provinile. Káťa se směje. „Počkej, ještě tě to bude bavit.“ A má pravdu. Potkávám se tam s partou slovenských cestovatelů, pak s Brazilci a holkama z Francie. Vyprávím jim své zážitky ze stopu a všichni mě za to zvou na panáky. Kelímky pak odhazuju jako profík…

Studentské domy, tzv. republiky
Když jsme s Denisem včera i dnes procházeli historickou částí města, na řadě míst jsme šlapali po zbytkách skla a cítili moč. Teď je mi to jasné. Všímám si, že sem tam se někomu povede vynést z baru sklenici. A jelikož dostat se pak do něj zpátky přes neuvěřitelnou mačkanici je leckdy nemožné, končí to ve střepech na zemi. To samé vysvětlení platí i na všudypřítomný zápach moči.

Ti, kteří se do baru prostě neprotlačí, vykonávají své potřeby venku. Rohy kostelů a domů „značkují“ nejen kluci, ale i holky! Při mé první návštěvě stěny kostela mě to docela vyděsí, když si dva metry vedle mě suverénně čopne holka a spokojeně se na mě při tom dívá.

Párty se táhne téměř až do svítání. Přestože mám pocit, že všichni pijí jako o život, nevidím vlastně žádné agresivní či motající se postavy jako tomu bývá u podobných akcí u nás. Fajn akci s Káťou zakončujeme v právě otevírající pekárně a pak už míříme domů.

Je skoro sedm ráno. Původní plán, vyrazit na stop do Aveira v deset dopoledne, asi nedodržíme. 

  Autor: Martin Chládek

Žádné komentáře:

Okomentovat