Coimbra |
Na životní styl mladých Portugalců jsme si zvykli okamžitě. Moc se nám zalíbil. A tak s „domorodci“ držíme partu a spíme až do pozdního dopoledne. V poledne vycházíme z domu. První, co vidíme, je vysmátý Carlos ve svém volkswagenu. Včera nám nabídl, že nás vezme na oběd a evidentně už se nemůže dočkat. Jestli jídla, nebo nás, to těžko říct. „Tak co? Máte velký hlad?“ huláká na celou ulici a zběsilými gesty nás žene do auta.
Cestou se zvědavě vyptáváme, jak to, že už má po práci, když sotva odbylo
poledne. „Byl jsem v kanceláři už v devět ráno,“ zdůrazňuje Carlos.
„Mám pro dnešek hotovo,“ zubí se. Jestli je tohle v Portugalsku běžné,
chápeme jejich ekonomické problémy.
Carlose neopouští družnost ani s plným žaludkem. „Pojďte, ukážu vám
svůj byt. Můžete si odpočinout a využít můj počítač.“ Jelikož potřebujeme
napsat další žádosti o nocleh a zkontrolovat emaily, s radostí souhlasíme.
Doma ještě nikdo není. Carlos se chvíli chlubí fotkami se svou čínskou
manželkou a dvěma syny a pak povídá. „Mým velkým koníčkem je dělání sportovních
masáží. Denisi, pojď, udělám ti pořádnou masáž,“ říká přesvědčivě. Opět mi na
mysli vytane myšlenka na Carlosovu orientaci…
Denisovi evidentně běží hlavou to samé a zprvu se brání. Carlos ale
vytrvale přemlouvá a nakonec úspěšně. Oba se odebírají do vedlejšího pokoje. Co
se za stěnou toho pokoje čtvrt hodiny ve skutečnosti děje, netuším. Denis
dodnes tvrdí, že mu Carlos skutečně dělal sportovní masáž. V každém
případě po zbytek naší cesty si z Denise s chutí utahuju.
Zatímco vedle za zdí probíhá údajná masáž, já vytipovávám lidi a
rozesílám jim žádosti o nocleh. Ráno jsme si totiž s Denisem určili jako
další záchytné body na naší cestě Aveiro a Porto. Po předchozích zkušenostech,
kdy jsme především v Lisabonu měli dlouho problém někoho sehnat, jsem
oslovil hned patnáct lidí z Aveira a dalších patnáct z Porta.
Kolem třetí odpolední opouštíme Carlosův byt a vyrážíme ještě prohlédnout
si město. Neuběhnou ani dvě hodiny a Carlos píše: „V sedm večere u mě. Jste
zváni k rodinnému stolu.“
Carlos nás nabírá autem v centru města a jedeme na další hostinu.
Seznamujeme se s rodinou. Nemusíme umět portugalsky, abychom pochopili, že
Carlos tak nějak své ženě zapomněl říct, že domu přivede nějaké dva cizí tuláky
a ona mu teď dává pořádnou sodu. Carlos ale dělá opičky a vypadá to, že je mu
to jedno. Nakonec se paní Santosová uklidňuje, začíná se usmívat a zkouší
oprášit svou angličtinu. Vypadne z ní jediná souvislá věta. „My husband is
very very crazy,“ koktá ze sebe a doprovází to klasickým točením ukazováčku u
hlavy. Carlos se směje dál. A tak se smějeme taky.
Po výborném jídle o několika chodech bereme fotbalový míč a jdeme si
zakopat s mladším synem, tříletým Joao Peterem. Carlos vypráví o
nejslavnějším Portugalci současnosti, Cristianu Ronaldovi. Vypráví o jeho
vydřené cestě na vrchol, stovkách hodin v posilovně a plastických operacích,
aby jednoho dne nebyl tím ošklivým hubeňourem z Madeiry, kterému se
spoluhráči smějí.
Večer nás Carlos veze zpět ke
Katčinýmu domu. Celou cestu přemýšlím o tom, jestli je to blázen, nebo prostě
jen neskutečně dobrosrdečný člověk. Díky Carlosovi jsme v Coimbře na dva
dny přestali být chudými stopaři a stali se požitkářskými labužníky. „Je to
neskutečně dobrosrdečný blázen,“ přichází Denis s řešením, které Carlose
vystihuje asi nejlépe ze všech. Pak přichází zase to nepříjemné loučení.
Loučení s někým, kdo pro vás tolik udělal, vy mu za to prostě podáte ruku
a pak už se asi nikdy neuvidíte.
Tento pokoj měli Denis s Martinem celý pro sebe |
Je před jedenáctou večer a Portugalci pomalu vyrážejí za zábavou. „V
centru je tradiční studentská párty. Přidáte se ke mně?“ vybízí nás Káťa. Denis
si ale bere dudlíka, že prý už nikam nepůjde. A tak vyrážím s Káťou sám.
V historické části města, kousek od univerzity jsou sto padesát
metrů od sebe dva nenápadné bary. Spojuje je dlouhé a široké prostranství. Do
barů se sice vejde maximálně několik desítek lidí, jenže uvnitř jsou prakticky
jen ti, co se snaží protlačit k objednávce. Další stovky mladých lidí
z celého světa postávají či posedávají venku. Všude na zemi se válí
plastové kelímky.
Ceny v barech jsou srovnatelné tak s těmi pražskými. Společně
si s Káťou kupujeme „výhodnou“ kartičku za 6 eur, na které je pět piv. Na
to, že piva jsou třetinková a chutnají hůř než nejhorší české pivo za 5,90,-,
žádná hitparáda. Asi i proto jde na dračku nejvíce tequila.
Dopíjím první pivo. Rozhlížím se a hledám odpadkový koš. „Žádný tu
nenajdeš. Normálně to házej na zem. Ráno naběhne úklidová služba.“ Oponuju, že
mi to mé kavalírské vychování nedovolí a že se budu cítit provinile. Káťa se
směje. „Počkej, ještě tě to bude bavit.“ A má pravdu. Potkávám se tam
s partou slovenských cestovatelů, pak s Brazilci a holkama
z Francie. Vyprávím jim své zážitky ze stopu a všichni mě za to zvou na
panáky. Kelímky pak odhazuju jako profík…
Studentské domy, tzv. republiky |
Když jsme s Denisem včera i dnes procházeli historickou částí města,
na řadě míst jsme šlapali po zbytkách skla a cítili moč. Teď je mi to jasné.
Všímám si, že sem tam se někomu povede vynést z baru sklenici. A jelikož
dostat se pak do něj zpátky přes neuvěřitelnou mačkanici je leckdy nemožné,
končí to ve střepech na zemi. To samé vysvětlení platí i na všudypřítomný
zápach moči.
Ti, kteří se do baru prostě neprotlačí, vykonávají své potřeby venku.
Rohy kostelů a domů „značkují“ nejen kluci, ale i holky! Při mé první návštěvě
stěny kostela mě to docela vyděsí, když si dva metry vedle mě suverénně čopne holka
a spokojeně se na mě při tom dívá.
Párty se táhne téměř až do svítání. Přestože mám pocit, že všichni pijí
jako o život, nevidím vlastně žádné agresivní či motající se postavy jako tomu
bývá u podobných akcí u nás. Fajn akci s Káťou zakončujeme v právě
otevírající pekárně a pak už míříme domů.
Je skoro sedm ráno. Původní plán, vyrazit na stop do Aveira v deset
dopoledne, asi nedodržíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat