Coimbra |
V posledních dvou dnech jsme zažili
adrenalinu nad hlavu. Spali jsme v zatuchlém garážovém bytě, který nám
poskytla jedna řidička, bloudili nočním Torres Vedras za dozoru opilých
mladistvých, vloupali se kvůli přespání do zahradního domku obchodního řetězce,
ztratili tašku s kreditkou a foťákem a v jednu chvíli mysleli, že
výprava je předčasně u konce… Je třeba na chvíli zase zvolnit. Odpočinout si.
Fyzicky i psychicky. Studentské město Coimbra, kde se nás ujala česká studentka
Káťa, je ideální volbou.
Do Coimbry přijíždíme autobusem přesně o
půlnoci z neděle na pondělí. Káťa nás vyzvedá v centru města a vede
k sobě domů. Unaveni po bláznivém dnu hodláme rychle zalehnout, ale jaksi
zapomínáme, že jsme v Portugalsku. Velký dům o šesti pokojích obývá pět Portugalců
a Káťa. A kouřová marihuanová clona. Kluci opálení nám na uvítanou nabízí.
„Díky, my budeme jen čichat. To nám bohatě stačí.“ Usedáme k rodinnému
kruhu. Všichni jsou ohromně čilí, a tak je nám hloupé hned po svém příjezdu
odporoučet se spát.
Dlouho debatujeme. Pak přijde řeč na otázku národní hrdosti. Jsem týpkem z Azor vyzván, abychom poměřili síly ve fotbale na playstationu. Každý bere svůj nároďák, zní pravidla. Nemohu odmítnout. Něco se mi ale nezdá. „Mám pocit, jakoby tvoji hráči byli třikrát rychlejší než moji!“ „Upgread, kámo,“ říká netečně pan domácí a mocně mačká joystick. Rvu se za naši zemi, ale nestačí to. Prohrávám jedna nula. „Tak raději snad dobrou noc.“ Portugalci nechápou, proč jdeme spát tak brzo. Je teprve pět hodin ráno.
Dlouho debatujeme. Pak přijde řeč na otázku národní hrdosti. Jsem týpkem z Azor vyzván, abychom poměřili síly ve fotbale na playstationu. Každý bere svůj nároďák, zní pravidla. Nemohu odmítnout. Něco se mi ale nezdá. „Mám pocit, jakoby tvoji hráči byli třikrát rychlejší než moji!“ „Upgread, kámo,“ říká netečně pan domácí a mocně mačká joystick. Rvu se za naši zemi, ale nestačí to. Prohrávám jedna nula. „Tak raději snad dobrou noc.“ Portugalci nechápou, proč jdeme spát tak brzo. Je teprve pět hodin ráno.
Katka nám poskytla obrovitý pokoj
v suterénu domu, který máme celý pro sebe, a tak toho plně využíváme a
spíme až do odpoledne. To už mi na mobilu svítí zpráva od Carlose. Padesátník
Carlos se nám včera, když jsme se loudali Leirií, ozval na naši výzvu ohledně
ubytování v Coimbře. „U sebe doma vás nechat nemůžu. Syn se učí na
zkouškové a potřebuje klid. Ale zaplatím vám kemp nebo hostel. Jste zváni,“
napsal nám. V tu chvíli jsme však už měli střechu nad hlavou přislíbenou
od Káti. „I tak díky, amigo.“
![]() |
Martin, Katka, Denis |
Teď Carlos kouzelnou směsicí angličtiny a
portugalštiny píše znovu. „Mám program na večer. Ukážu vám město a zvu vás na
pivo,“ louskám text. Souhlasíme. S radostí se necháme hostit. Jsou dvě
hodiny odpoledne. Vzhůru jsme my dva a Káťa. Ostatní mají půlnoc. Jsme na cestě
už týden a naše skromné zásoby čistého prádla jsou na absolutním minimu.
„Všechno sem, vyperu vám to,“ říká naše hostitelka. Jak málo stačí stopařovi ke
štěstí…
Vyrážíme do města. Káťa nám dělá průvodce.
Coimbra je útulné město plné studentů, s historickým centrem a slavnou
univerzitou. Taková větší Olomouc. Tedy až na ty zatracené kopce a příkré svahy
na každém rohu. Sami se pak s Denisem vydáváme k fotbalovému
stadionu. Před cestou jsme si dali jasný cíl – prohlédnout si co nejvíc stadionů,
kde se hrálo Mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2004. Stadion nacházíme,
ale nestojí za nic. Dovnitř se nedostáváme a z venku vypadá jako vesmírné nákupní
centrum.
Při
křižování městem hodnotíme jako vždy opačné pohlaví. Je třeba si na tomto místě
přiznat, že Portugalky rozhodně předčily naše nevalné očekávání. Ale jedním
dechem dodáváme, že jsou si všechny tak nějak podobné. Nuda. Utvrzujeme se
v tom, že se v Česku z tohoto pohledu my muži máme lépe a Káťa zde
české ženy velmi důstojně reprezentuje.
Martin v areálu univerzity |
Večer si dáváme rendez-vous s Carlosem,
který zastává vedoucí pozici v místní energetické firmě. Teda aspoň takhle
nám to řekl. Netrpělivě už na nás čeká v centru města. Sotva si podáme ruce,
spouští svůj monolog a lámanou angličtinou, do které každou chvíli míchá
portugalská slova, do nás hustí cosi o historii Coimbry. Nejúžasnější je ve
chvíli, kdy mu naznačujeme, že tomu či onomu portugalskému slovu nerozumíme.
Carlos se zamyslí a pak začne chrlit jiná portugalská slova, aby tomu nasadil
korunu. Po chvíli rezignujeme a poslušně nasloucháme jeho vyprávění. Nevíme
jak, ale řeč se dostává na sexuální život mužů v Guinei Bissau, kde byl
Carlos na dovolené. Nehodlám to tady rozvádět.
„Vezmu vás na pravé portugalské Fado.
Zamluvil jsem místa ve slavné kavárně v centru,“ překvapuje nás Carlos.
S radostí přijímáme. Sál historické budovy je už narvaný k prasknutí,
na židlích převážně asijští turisté, jen jeden stůl hned u pódia je volný. Pro
nás. Z včerejších trosečníků bez peněz se rázem stávají hogo-fogo hosté.
Carlos objednává piva a představení
pomalu začíná. Zpěváka doplňují hrou na kytaru dva kolegové, všichni jsou
přitom oblečeni do černé barvy a tváří se velmi utrápeně. Fado je vyloženě portugalský
silně melancholický hudební styl, tématem jsou nešťastné lásky, těžké úděly
pracujících a tak podobně. „Srdce fada, to je právě Coimbra. Naše fado nazýváme
Fado de Coimbra. Díky velmi staré univerzitě jsou všechny texty o tom, že
studenti opouští univerzitu a s ní i svojí lásku,“ vysvětluje Carlos. „Portugalci
zpívají, když mají chuť plakat. Podívej, jak jsou tu všichni strašně seriózní.
Je to švanda je sledovat,“ chichotá se Carlos a my s ním.
Fado de Coimbra |
„Hoši, hlavně netleskat! Při fadu se
netleská. Nehodí se to. Poklona se zpěvákům vzdává takovým pokašláním,“ přidává
Carlos cennou radu. Dozní první píseň. My tři vpředu zkušeně pokašláváme, ale
za námi se ozývá burácející potlesk. Japončíci plácají rukama ve stoje a fotí
jako o život. „No jo, turisti,“ říkáme si a rytmicky pokašláváme do aplausu.
„Carlos je fakt pošuk, co?“ říkám Denisovi,
když se s námi rozesmátý asi podesáté fotí. V jednu chvíli nás
napadne, jestli není tak trochu na mladé kluky. Nicméně podle couchsurfingu už
hostil asi patnáct lidí včetně holek z různých koutů světa a všichni na
něj pěli chválu. Shodujeme se, že je prostě jen šílený a na svůj věk nezvykle
kamarádský. A to ještě netušíme, čím vším nás překvapí.
Carlos a Denis vysmátí za zpěvů smutného fada |
Po koncertu nás Carlos bere k svému
autu. „Ukážu vám město.“ Hodinu kroužíme městem a Carlos nám ukazuje prakticky
všechno, okolo čeho zrovna projedeme. „Dostávám hlad, je čas na noční svačinu.
Tady u nás tomu říkáme čas na petishku. To jsou úzké bary s jídlem, kde mají
otevřeno až do ranních hodin,“ říká Carlos. Zajíždíme k jeho oblíbené
petishce. Bar je široký maximálně čtyři metry. Prostě taková nudle
s dlouhým barem a barovými židličkami. Ačkoliv je jedna v noci, je
docela plno. Kravaťáci čtou noviny, jiní plní žaludky a sledují televizi.
Carlos je evidentně v ráži. Cosi vtipkuje s barmanem a rozšafně
objednává. Za chvíli před sebou máme několik druhů masa, ryb, pečiva a omáček.
Zapíjíme to skvělým červeným vínem a jsme rádi, že jsme na Carlose narazili.
„Je
super, že nás takhle pohostil. Příjemná jednodenní změna oproti těm tuňákovým
konzervám,“ culí se na mě Denis, když nás Carlos veze k našemu dočasnému
azylu u Káti. „A abych nezapomněl, zítra vás zvu na oběd. Když už jste odmítli,
abych vám zajistil noclehy, budu vás aspoň takto hostit. Jasné?“
Jasné, přikyvujeme a přemýšlíme, jestli jen
máme setsakramentské štěstí na lidi, nebo jsou Portugalci opravdu tak skvělí.
Žádné komentáře:
Okomentovat