PORTUGALSKO 2012: den 3. –Benfika, Sporting a adeus, Lisabon

Denis v jedné z uliček Lisabonu

Druhé ráno v Lisabonu. Včera jsme naprosto zapomněli, že jsme se s Manon před odletem dohodli na dvoudenním azylu, a že bychom dnes měli její dům opustit. Jenže na dnešek máme v Lisabonu ještě program, který nechceme za nic na světě vypustit – návštěva fotbalových stadionů Benfiky a Sportingu.

U snídaně se s Manon snažíme dohodnout, zda bychom nemohli zůstat ještě jednu noc. Ale nejde to. Jako na potvoru se celé osazenstvo domu chystá na noc odjet. Řešíme, kde večer složíme hlavy. „A co ten Henrique, kterej ti volal, když jsme byli v Miláně na letišti?“ zývne Denis a já se plesknu do čela. „No jo, on bydlí v Cascais, což je slabá půlhodina vlakem. Takže večer by nebyl problém se k němu dostat.“

Volám Henriquemu. Bere to a zdraví mě. Víc už mu nerozumím. Když si anglicky telefonují dva lidi, jejichž angličtina není ideální, je to vždycky průser. Naštěstí je tu Manon, která po třech letech v Lisabonu v pohodě ovládá portugalštinu a tak vyřizuje hovor za mě. Přes prostřednici domlouvám vše podstatné – Henrique nás na jednu noc ubytuje a počká na nás v půl deváté na nádraží. A nebydlí v Cascais, ale v Carcavelos, což je o kousek blíž Lisabonu na stejné trase. Nocleh máme vyřešen a můžeme vyrazit naposledy do centra Lisabonu. Proběhneme zbytek města a stadiony, navečer se vrátíme pro bágly a pofrčíme do Carcavelos. Takový je plán.

Loučíme se s Manon i jejím portugalským přítelem. Až se vrátíme pro batohy, už prý budou pryč. Dvacetkrát za všechnu jejich pomoc a pohostinnost děkujeme, ale pořád se nám zdá, jako bychom se jim měli nějak revanšovat. Zvláštní, těžko popsatelný pocit. Cizí lidi se o vás pár dní starají jako o své nejlepší kamarády, vy jim pak řeknete díky, podáte ruku, odjedete a už se asi nikdy neuvidíte. Stejný pocit budeme mít s Denisem na cestě ještě několikrát…

Tady si dovolím vsuvku: Tu neuvěřitelnou pohostinnost zkrátka nemáte jak vrátit, když jste na cestě. Můžete ji ale vrátit někomu jinému, o koho se zase budete ve své zemi starat vy. A o to se v Olomouci maximálně snažím. Snažím se pomoct cestovatelům i s tou na první pohled největší blbostí. Protože až zase já budu někde na cestě, jakoukoliv zdánlivě bezvýznamnou pomoc nesmírně ocením.

Vyrazili jsme do centra Lisabonu. Ve vše průvodcích se dočtete o místní atrakci -  úzké jednokolejní tramvajové trati, která se táhne i těmi nejužšími a nejstrmějšími uličkami historické části Lisabonu a na které jezdí staré dřevěné tramvaje. Řidič sedí na bidýlku a komicky hýbe velkou klikou zleva doprava a zpátky. Je to fajn zpestření. Prohlédnete si z tramvaje velkou část města a ty nejklikatější zapadlé uličky.

Martin na stadionu Benfiky Lisabon

Polední oběd v podobě housek a tuňáka v oleji absolvujeme u jedné z vyhlídek na oceán. Okamžitě přiskakuje jeden z všudypřítomných černoušků a nabízí náramky. Má jimi ověšenou celou ruku. Když zjistí, že neuspěje, dává se s námi do fajnového rozhovoru a na chvíli ztratí ostražitost. V tom přiskakuje chlapík v džínách a košili, desítky náramků mu z ruky strhává do velké igelitky a hned běží „zkásnout“ i jeho kumpány. „Shit policeman!“ drbe se černoch na hlavě, ale za deset vteřin už se zase směje. Nechápeme a vyzvídáme. „Ten je tady skoro denně takhle v civilu. Může nám sebrat jen to, co máme v ruce. V tašce tady toho mám ještě kupu a do té nemůže. Počkám, až odejde a kšeft se rozjede zase! Tak šťastnou cestu stopem,“ řehtá se černoušek a mizí mezi turisty.

Míříme vstříc stadionům, na které se těšíme už od ledna, co jsme koupili letenky. Naše kroky vedou jako první na stadion Da Luz, kde hraje asi nejslavnější portugalský klub Benfika Lisabon a kde se hrálo i finále evropského šampionátu v roce 2004. Naše krédo je sice neutrácet za žádné vstupy a prohlídky, ale tady zkrátka musíme udělat výjimku. Za dvě vstupenky na prohlídku stadionu si koštují 25 euro. Co musím na Denisovu důraznou žádost zmínit, je krásná snědá holka, která na Estadio Da Luz dělá průvodkyni. My však tentokrát štěstí nemáme a fasujeme průvodce – chlapa. Přesto tato slečna v dresu Benfiky zůstává v Denisově paměti uchována jako nejkrásnější holka, kterou v Portugalsku spatřil. Jakmile usměvavý průvodce zjišťuje, že jsme z Česka, se smíchem se omlouvá, plácá nás po zádech a říká, ať si z toho nic neděláme. Naráží na červnové mistrovství Evropy, kdy naši reprezentaci vyřadili ve čtvrtfinále právě Portugalci. Stejná scénka se bude opakovat prakticky denně při našem stopování, kdy se ukáže jako skvělá pro získání důvěry a sympatií řidičů. Ale to až později.

Teď máme v hledáčku druhý stadion, Estadio Jose Alvalade, kde kope Sporting. Obcházíme stadion kolem dokola jako mlsní kocouři. Na placenou prohlídku nechceme, a tak hledáme možnost, jak na stadion vklouznout bez placení. „Jedině přes podzemní garáže,“ ukazuje Denis, já přikývnu a po vzoru Simíra se plížíme dovnitř. Všechny cesty se ale zdají slepé. Jediná šance, jak si prohlídnout tribuny stadionu a trávník, je lehnout si na beton a prostrčit hlavu skrz železnou konstrukci. „My jsme fakt šáhlí!“

Vracíme se do Ajudy, balíme svých pět švestek a loučíme se s německými studenty, kteří už jako jediní zůstali v domě. Do Carcavelos pojedeme příměstským vlakem. Ten slouží jako návazný spoj na metro. Jeho trasa vede podél pobřeží a končí v Cascais, které leží asi 30km od Lisabonu a kde bydlí největší pracháči z této oblasti.

V automatu se snažíme koupit lístek na vlak. Marně. Jízdenky na městskou dopravu jsou v Lisabonu vůbec kapitola sama pro sebe. Systém funguje tak, že si koupíte papírovou jízdenku, tu si musíte vždy v trafice dobít a pak ji ještě „cvakat“ ve speciálních terminálech, které jsou na zastávkách. Jízdenka na příměstský vlak zase byly na trochu jiném principu, a tak žádáme o pomoc jednu Portugalku ve středních letech. K našemu úžasu se však ani ona v té bramboračce tarifů a všeho možného nedokáže vyznat. A stejně dopadá i další ženská, která přispěchala po ní. Vlak přijíždí a obě divokými gesty naznačují, ať prostě jedeme a na nějakou jízdenku kašleme… Riskli jsme to a vyšlo to.

Na nádraží v Carcavelos na nás čeká Henrique. Ohromně přátelský týpek, který pracuje v jedné pizzerii a bydlí se svou babičkou. „A nebude tvé babičce vadit, že domů přivedeš cizí lidi?“ ptám se a mám trochu obavy. Přece jen staří lidé jsou daleko méně otevření neznámému. Aspoň tak to známe z Česka.  „Žádný strach. Řekl jsem jí o vás.“ Devadesátiletá babička už na nás čeká a vítá nás jako ztracené syny. K našemu překvapení dokonce umí na základní úrovni anglicky. Když zjišťuje, že jsme z Česka, září jí oči a vypráví, že viděla o naší zemi krásný dokument.

Vpravo vynikající hostitel Henrique

Henrique nás hostí pizzou a pivkem. „Ubytuju vás ve své ložnici. Jeden bude na posteli, druhému jsme připravil na zem madraci. Máte tam i počítač, kdybyste chtěli na internet. Buďte tu jako doma,“ říká. „Počkej. A kde budeš spát ty?“ nechápu. „Vyspím se v obýváku na zemi.“ Zkoušíme oponovat, že mi budeme spát na zemi, ale marně. Henrique diskuzi nepřipouští a bere nás za svým kamarádem Andrém do hospody. Henrique nás všechny zve a přináší na tácu čtyři dvoudecilitrové sklenky piva Super Bock. Pro našince to vypadá směšně a tak nějak žensky – pít pivo po dvoudeckách. Portugalci jsou však na to zvyklí a navíc tomu ani moc nedají, vystačí si se dvěmi třemi sklenkami za večer. Další překvapení nastává ve chvíli, kdy se na stole objevuje podivná bílá luštěnina. „Ochutnejte. Je to tremoso. Je to výborný a my to tu jíme k pivu, nebo jen tak na chuť,“ pobízí nás André. Ochutnáváme, ale k našemu zklamání to vlastně nijak nechutná. Neslané, nesladké. Nic moc.

Takové komfortní spaní Henrique přichystal svým hostům z ČR

Na terase hospody sedíme do půlnoci a probíráme všechno možné. Portugalci jsou typičtí Jižani, kteří neradi pospíchají a rádi si o čemkoliv povídají. S Henriquem se domlouváme, že u něj zůstaneme jen na jednu noc. Zítra se zajedeme vykoupat do Cascais a pak už hurá na první stop do Sintry. Tam někde budeme hledat i nocleh. Královský komfort díky couchsurfingu nám touto nocí na nějaký čas skončí.  






Autor: Martin Chládek