 |
| procházka centrem Cascais |
Pátek 6. července 2012. Dnes
vyrazíme na pláž okoštovat teplotu oceánu a učinit vědecká pozorování v oblasti
anatomie lidského těla. Zejména toho ženského. A taky chceme poprvé stopovat.
Nevstává se nám dobře. V Henriqueho bytě
v Carcavelos se probouzíme s vědomím, že už se nám podobného luxusu
nemusí dostat a zbytek cesty strávíme spaním kdesi pod širákem. Loučíme se
s Henriqueho babičkou a míříme na nádraží. Jo, na stop si musíme ještě
počkat. Jasně, jsme stopaři a chceme absolvovat celou cestu stopem, ale do 20
km vzdáleného Cascais pojedeme opět příměstským vlakem.
V hustě obydlených oblastech jako je ta kolem Lisabonu je prostě zatraceně složité najít správnou cestu, správné místo pro stop a auto jedoucí správným směrem. Stopař se motá ve změti čtvrtí a křižovatek a připravuje se leda o čas a náladu. Proto volíme vlak. Za celkově 3 eura se z Lisabonu dostanete až do Cascais, které je na okraji celé aglomerace, a odtud už krásně můžete na menší přehledné silnici stopovat na sever Portugalska. Tuhle strategii doporučuju používat v jakémkoliv velkém městě. Vyberte si směr, kterým chcete jet, sedněte na vlak nebo autobus a vystupte v nějakém menším městečku za městem, kde se vám bude stopovat daleko příjemněji.
Henrique nás ráno ještě bere do
místního marketu. „Vidíš ty banány!?“ koulím oči na Denise a už trochu chápu,
jak se mí rodiče cítili za „komárů“. Takhle obrovité a sytě žluté banány
z našich krámů neznáme. „Ty jsou z ostrova Madeira. Nejlepší banány
na světě. Normálně jsou dvakrát dražší než ty obyčejné, ale je na ně sleva.
Berte,“ říká Henrique. Tak jo, už víme, co budeme snídat.
 |
| Denis v Cascais |
Na nádraží se loučíme
s Henriquem a nasedáme do vlaku. Chviličku je nám smutno, že tak rychle
opouštíme dalšího skvělého člověka. Vzápětí však na dalších zastávkách
přistupují zástupy slečen v bikinách s osuškami a nám je zase dobře.
Vlak celou cestu kopíruje pobřeží. Pláž s luxusními domy v okolí –
tento pohled se nám naskýtá každý kilometr. Lisabonští nám říkali, že do
Cascais se stahuje místní smetánka a dovolenou zde tráví movití zahraniční
turisté.
K našemu překvapení vlakové
nádraží nemá žádnou úschovnu batohů, a tak se útulným městečkem loudáme i
s krosnami. „Slyšíš? Tamhleta rodina mluví česky. Pojď se jich zeptat,
třeba budou vědět, kde nechat batohy,“ dloubu do Denise. Hezky pozdravíme a
ptáme se na radu. Ženská se na nás ani neotočí. Chlap zvedne obočí, co si to
dovolujeme, povýšeně zakroutí hlavou a šlapou dál. Není nad to potkat na kraji
Evropy našince…
Zbývá turistické centrum.
V Portugalsku jsme nenašli žádné, které by nemělo přístup
k internetu. Některá centra mají přístup dokonce zdarma, někde se platí
kolem 1 eura za 30 minut. S Denisem narychlo koukneme do mapy. „Chtělo by
to obeslat další lidi s prosbou o nocleh. Otázka je, v kterém městě?“
přemýšlím. Shodujeme se na Coimbře. Podle referencí je to krásné historické
město plné studentů. Jenže do Coimbry chceme stopem, což je z Cascais asi 260
km. Jeden nikdy neví, kam nás cesta osudu zavede. Orientačně píšeme svůj
příjezd na pondělí a odesíláme žádost asi osmi lidem.
Na pláž krosny nechceme brát, ale
ve městě žádná úschovna není. Zkoušíme uplatnit naše úsměvy na slečnu
v turistickém centru. „Stopaře, co chtějí stopovat až do Česka, to jsem tu
ještě neměla. Tak si tu batohy nechte,“ směje se Portugalka v sáčku a my
taky. Když něco v Portugalsku chcete nebo máte problém, usmívejte se, fakt
to funguje a místní se mohou rozkrájet, aby vám pomohli.
„Skočím do vody a vylezu nejdřív
za hodinu,“ maluje si Denis cestou na krásnou písečnou pláž plnou lidí. Něco
nám ale nehraje. Ve stínu je skoro 40 stupňů, na pláži stovky lidí, ale ve vodě
jeden jediný plavec a pár děcek v mělčině. S malým opovržením si
říkáme, že Portugalci jsou národ neplavců. První jde otestovat oceán Denis.
Udělá dva kroky do vody, zastaví se a udělá dva kroky zpátky. Toto pohybové
cvičení opakuje asi pět minut. V jednu chvíli má vodu až po pás, ale
vzápětí ho už vidím, jak se na mělčině klepe jako ratlík. Vrací se. „Ledový
jako prase. Už chápu, proč nikdo není ve vodě.“ Nevěřím mu. „Zase tak ledový to
být nemůže. Jsme v Portugalsku!“ Rozbíhám se do vody, ponořím se a zkouším
kraula. Říkám si, že první vteřiny jsou nejhorší, že si zvyknu. Za půl minuty
měním názor. Cítím, jak mi tuhnou svaly na těle a tluče srdce. Raději to balím
a jdu se věnovat té anatomii na pláži.
 |
| Poprvé stopujeme, cíl Sintra |
V podvečer se vydáváme na
náš první stop. V turistickém centru se zeptáme na správnou silnici a
jdeme. Snažíme se dostat až na okraj města, a tak šlapeme půl hodiny do kopce.
Někdy je těžké poznat, co je okraj města a co není. Osobně doporučuju raději
déle šlapat, mít jistotu, že už se silnice nevětví do městských čtvrtí a pak se
třeba i vrátit na vytipované místo. Během chůze připravuju Denise na jeho
poprvé – ještě nikdy nestopoval. „Když jsem byl ve Francii, dvakrát nám řidiči
nabídli nocleh v jejich domě. Jenže to jsem byl s holkou. Teď jsme
dva kluci, takže asi žádná šance,“ říkám mu.
Nacházíme perfektní místo, kde se
silnice zužuje do jednoho pruhu, takže auta musí jet velmi pomalu. Máme s sebou
sešit A4 a černou lihovku. Ať už se jedná o sebekratší stop, vždy píšeme
ceduli. Osvědčilo se mi to již dříve.
Jdeme na to a vytahujeme ceduli
s nápisem SINTRA. „Nepočítej, že nám někdo bude stavět po pár minutách. Do
hodiny je to vždy dobrý stop,“ zaučuju nezkušeného parťáka. „Ty vole, ona
staví,“ vykřikne Denis a otáčí se za malým oplem, který zastavil dvacet metrů
za námi. Uběhlo 9 minut, co jsme vytáhli ceduli…
Auto řídí 26letá Ana Catarina a
veze domů kolegu z práce. Oba umí plynule anglicky a tak je o čem povídat.
„Kde budete nocovat?“ ptá se Ana. „To ještě netušíme. Prohlédneme si Sintru a
pak si někde najdeme bezpečné místo.“ „Jestli chcete, tak vás ubytuju.
Pronajímám kamarádce byt v domě mé tety a ta kamarádka odjela domů do
Brazílie,“ říká Ana a usmívá se do zpětného zrcátka. S děkováním
přikyvujeme. Podíváme se navzájem na sebe a snažíme se zadržet hurónský smích. Jsme
klikaři. Náš komfort se zase o den odkládá.
 |
| Tady nás Ana ubytovala |
Přijíždíme k domu tety Any,
který leží ve vesničce asi pět kilometrů od Sintry. Je to dvoupatrový krásný
dům s velkou zahradou. Máme strach, že teta a další obyvatelé domu nás i
s dobrosrdečnou Anou vyženou, ale kdeže. Tetička nás vítá a dává se
s námi v portugalštině do řeči. Pravda, konverzace to není nijak
obsáhlá. „Pojďte se mnou. Ten byt je vzadu na zahradě,“ říká Ana a nám konečně
dochází, že v té vile spát nebudeme. „Tak tady to je,“ ukazuje Ana
k předělané garáži v rohu zahrady. Hned vedle „bytu“ je kůlna, před
vchodem je natažené prádlo, všude plno much a bordel. Vcházíme dovnitř obydlí a
přes nos nás praští nepopsatelný puch. Všude je nepořádek, na lince třeba
shnilé ovoce. Zprvu se toho děsíme. „Hele, záchod splachuje, sprcha funguje,
voda teče a má to střechu. Co víc potřebujeme?“ ptá se mě Denis. Má pravdu a
tak se tomu už jen smějeme a jsme rádi, že jsme rádi.
 |
| Martin zve do svého dočasného „apartmá“ |
V garáži necháváme batohy a
jedeme s Anou do Sintry. Zatímco ona bude ve fitku, my si prohlédneme
město. Za tmy se zase scházíme u jejího auta a jedeme zpět k našemu
apartmá. „Klíče máte. Až budete zítra odcházet, jen je nechte v zámku.
Hodně štěstí na cestě,“ mrká na nás Ana. Vyměňujeme si kontakty a dáváme
sbohem. Usínáme s myšlenkou, že Portugalci jsou nejlepší lidi na světě.
DENNÍ STOPAŘSKÁ STATISTIKA:¨
Trasa: Cascais – Sintra (25 km)
Doba čekání: 9 minut
Info o řidiči: žena, 26 let, Portugalka,
anglicky mluvící
Autor: Martin Chládek
Autor: Martin Chládek
Žádné komentáře:
Okomentovat