PORTUGALSKO 2012: den 6. – Nejšílenější den našich životů aneb bůh žehnej rodině Martinsů!

Tady už je do smíchu.
Martin při večerním marném
stopování do Coimbry

Zahradní domeček obchodního řetězce Akí v Torres Vedras nám poskytl dokonalý noční azyl. Včera před usnutím jsme se dohodli, že nejpozději před sedmou hodinou ranní náš tajný brloh opustíme. Nechtěli jsme riskovat, že nás ráno načapou zaměstnanci prodejny. Jenže to bychom nesměli být labužnický povaleči… Denis zabalen ve spacáku vyhlédl z okna domku. „Hele, parkoviště pořád prázdný, na prodejně ticho. Ještě spíme.“ Nebylo co namítnout.

Chatičku nakonec opouštíme až po deváté hodině. A stejně jako včera večer se pořád chechtáme, jak jsme to parádně vymysleli. Sedáme na patník na parkovišti a snídáme pečivo a konzervu tuňáka, kterou jsme měli včera k večeři a budeme ji mít i dnes k obědu. Myslíme však na dodržování pestré stravy a tak tento pokrm prokládáme ovocem a máslovými nebo čokoládovými croissanty. 

Cíl pro dnešek máme jasný: dostopovat do asi 180km vzdálené Coimbry, kde se nás ujme česká studentka Káťa. Hned nad průmyslovou zónou, kde jsme nocovali, je na kopci benzinka a výpadovka směrem na sever, tedy na Coimbru. V peněženkách máme poslední drobásky, a tak hodlám v bankomatu na pumpě vybrat z naší jediné kreditky, kterou s sebou máme. Bankomat je ale prázdný, smůla. Kreditku nevracím zpět do bezpečnostní ledvinky, kde ji jinak vždy nosím, ale nepochopitelně ji dávám do peněženky a peněženku do příruční taštičky přes rameno. Jak se později ukáže, je to chyba.

Ráno v Torres Vedras

Zatímco já se odebírám na toaletu, Denis venku píše na ceduli záchytný bod našeho stopu – LEIRIA. Z ranní hygieny mě vzápětí vytrhne bušení na plechové dveře. „Martineee, dělej, vole. Jeden týpek se nabídl, že nás vezme pár kilometrů před Leirii do Batalhy, ale už chce vyrazit. Dělej!“ křičí Denis. V návalu euforie vybíhám ze záchodu. Denis už čeká u pěkného BMW. Zdravím se s na první pohled sjetým řidičem, nasedáme do vozu a vyrážíme vstříc 100km vzdálené Batalhy.

Řidič není sjetý. Jenom tak vypadá. Sedmadvacetiletý Joao byl v Torres Vedras na velké párty. Ta teprve před chvílí skončila a Joao se vrací domů. „Vůbec jsem nespal, jedu nonstop. Jsem strašně unavený, tak jsem vás chtěl vzít s sebou, aby na mě někdo mluvil a já neusnul,“ mžourá Joao očima. V rámci naší bezpečnosti se nenecháme dvakrát pobízet a anglicky s naším šoférem konverzujeme na všechna možná i nemožná témata. Nejzajímavější je debata o ženských. „V Česku jsem nikdy nebyl, ale plno mých známých jo. A všichni mi vypráví, jak je u vás snadné sbalit holku. Prý se na vaše holky stačí jen podívat, kývnout na ní a jde se na věc. Strašně vám závidím. Já bych chtěl mít víc sexu, ale je to těžký. (tuto větu opakuje během jízdy asi desetkrát) V Portugalsku na nás holky kašlou. Tady téměř neexistuje, že se nechají balit. Jsou na to moc hrdé a utírají s náma chlapama.“

Pokoušíme se Joaovi vysvětlit, že spousty českých holek jsou ujetý na cizince, zvláště pak na Jižany, a že český kluci to určitě tak lehké nemají. Řečem o nepřístupnosti Portugalek moc nevěříme a trochu Joaa podezříváme z neschopnosti. Až o několik dní později se dovíme, že jeho slova jsou docela trefná.

Cesta ubíhá dobře. „Jestli chcete, vezmu vás až do Coimbry. Musím být večer pracovně v Portu. Jen si musím doma v Batalhy tak na sedm hodin zdřímnout a pak vás odvezu. Zatím si můžete prohlédnout město,“ nabízí Joao. Jsme v sedmém nebi. S Denisem se shodujeme, že tahle naše výprava, to je jedna velká sinusoida. V jednu chvíli marně stopujete a po nocích obcházíte cizí město, abyste našli místo na spaní, ale pak najdete geniální prostor pro nocleh a další den, aniž byste museli zvednout palec, vás sveze 200km pohodový chlap v klimatizovaném autě. V tu chvíli jsme ještě neměli ani tucha, co šíleného prožijeme v tento nedělní den …

Pomalu se blížíme do centra Batalhy. V tom se mi zastaví dech a je mi tak úzko, jako nikdy v životě. „Já nemám svoji příruční taštičku přes rameno,“ říkám česky Denisovi a marně ji hledám někde pod sedadlem, i když vím, že tam není. „Cože? Asi bude v kufru společně s batohy, ne?“ snaží se Denis zachovat klid. V té brašně mám foťák, deník s poznámkami z cest, peněženku s pár euro a taky… kreditní kartu! V tom zblednu ještě víc. „Já tu tašku nechal na záchodě na té benzínce v Torres Vedras! Doprdele.“ Denis mlčí. Jsme vyřízení, tohle je noční můra,“ říkám si v duchu a cítím se nejmizerněji v životě.

Joaovi se už zavírají oči, sotva vidí na cestu. Zastavujeme v boční ulici. „Kluci, chtěl bych pomoct, ale nevím jak. Jsem strašně unavený a musím jít spát. Zkuste nějakou kavárnu a tam sehnat číslo na benzinku. Byla to BP, British Petroleum.“ Vyměňujeme si telefony. „Kdyžtak v šest odpoledne vyrážím směr Coimbra, tak se ozvěte. A hodně štěstí,“ krčí Joao rameny. Bereme si bágly z kufru a Joao mizí.

  V hotovosti máme asi pět eur, které má Denis v peněžence. Nic víc. V mojí bezpečností ledvince pak máme všechny doklady. Cítím obrovský pocit zmaru a bezmoci. Mlčky přemýšlíme, co budeme dělat. Kontaktujeme českou ambasádu? Nebo se spojíme s Českou spořitelnou, nahlásíme ztrátu karty a zkusíme vybrat peníze přes nějakou její spřízněnou banku? Uvažujeme, že budeme stopovat zpět. Ale jak dlouho to bude trvat, než se tam dostaneme? A bude tam ta taška vůbec?

Dobrých deset minut trvá, než se dostaneme z šoku a začneme něco dělat. „Musíme se co nejrychleji na tu pumpu dovolat!“ Dle Joaovi rady pak vyrážíme hledat nějakou kavárnu. Vcházíme do první, kterou zahlédneme. Krásný rodinný podnik. Za barem dospělí, před barem děti a u stolů sedí asi pět důchodců. „Fála Ingléš?“ ptám se pána za barem. Kroutí hlavou, ale volá svou dceru a ukazuje na ní. Jednadvacetiletá Daniela mluví plynně anglicky, díky bohu. Snažím se jí co nejstručněji vysvětlit náš problém. „Potřebovali bychom sehnat číslo na benzinku a zavolat tam, jestli našli černou tašku. Nevíme, co přesně dělat. Jede do Torres Vedras vlak nebo autobus? Ale máme u sebe jen 5 eur.“

Daniela všechno tlumočí rodičům. V tu chvíli se všechna konverzace v kavárně zastavuje. Dědové a babičky odkládají od úst své dortíky a dívají se na nás s neuvěřitelnými výrazy pochopení a soustrasti. Trochu se obávám, že nás Daniely otec pošle do háje, že mu kazíme kšeft a že to není jeho problém. Ale je to všechno naopak.

Rodina Martinsů začíná dělat možné i nemožné a my jen mlčky sledujeme, jak se mohou roztrhnout, aby nám pomohli. Pan Martins neustále telefonuje, to samé jeho žena. „Nemohu se na tu benzinku dovolat,“ říká pan Martins, ale zkouší to dál a volá i nějakým známým. „Vezmu vás na policii, třeba pomůžou. Každopádně vlak sem vůbec nejezdí a autobus jede až v pondělí,“ říká Daniela. Denis zůstává v kavárně, já jdu s Danielou na stanici.

Neděle, poledne. Na stanici sedí tři nebo čtyři policajti a všichni podřimují u svých počítačů. Když u jejich pultu stojíme pět minut, jeden se ráčí konečně zvednout. Daniela mu vše vysvětluje. Policajt poslouchá a pak jen s úsměvem něco prohodí. Sice mu nerozumím, ale úplně z něj čiší, jak to má všechno na háku. „Zkusí zavolat kolegům do Torres Vedras,“ tlumočí mi Daniela. Od našeho příchodu na služebnu oběhlo dobrých dvacet minut. „Nikdo to tam nezvedá,“ krčí policajt rameny. Daniela už začíná pěnit a něco policistovi hodně důrazně říká. V tom přichází paní Martinsová s malým synem. Usmívá se. Vypadá to nadějně. „Taška se našla. Byla na toaletách, obsluha pumpy ji vzala k sobě,“ překládá Daniela a všichni se na mě usmívají. Otázka je, jak dostat tašku k sobě a zda v ní vůbec zůstaly foťák, kreditka a další věci. Každopádně tihle líní šmejdi, co si říkají policajti, nám nepomůžou.

Vracíme se společně do kavárny. Jak mě spatří babičky a dědové u stolů, zvedají palec a usmívají se od ucha k uchu. Pan Martins se za tu dobu, co jsme byli na policejní stanici, činil. „Sehnal jsem známého, co dělá řidiče autobusů. Slíbil, že pro tašku na benzinku zajede. Pak ji dá jednomu svému kolegovi, který dnes odpoledne jede trasu Torres Vedras – Leiria. Ten vám ji tam předá.“ „Já jen skočím domů pro naše auto a do Leirie vás odvezu. Snad to dobře dopadne a taška k vám večer dorazí,“ usmívá se paní Martinsová.

Denis v noční Leirii

Nemáme s Denisem slov. Začínám věřit, že sinusoida je opět tady a my se z totálního srabu opět dostáváme nečekaně a rychle do jednoho velkého štěstí. Stále dokola opakujeme, že moc děkujeme. Loučíme se s osazenstvem kavárny a především s panem Martinsem. Nepřestáváme děkovat. Paní Martinsová přistavuje rodinné Audi A8 a společně s tlumočnicí Danielou vyrážíme do 15km vzdálené Leirie.

Martinsovi nás vezou až do centra k autobusovému nádraží, kde dostáváme poslední instrukce. „Autobus by měl přijet kolem půl sedmé, tak tu na něj počkejte. Určitě to dobře dopadne.“ „Děkujeme, jsme vašimi dlužníky,“ říkáme na rozloučenou.

Jsou dvě hodiny odpoledne. Nezbývá, než čekat a doufat, že neznámý pan řidič taštičku skutečně přiveze a že taštička bude obsahovat vše, co má. Volný čas vyplňujeme prohlídkou města, kde stojí za zmínku leda zřícenina hradu nad městem a velký moderní fotbalový stadion, který z venku vypadá, jako kdyby byl postavený z lega. Pomalu je čas, abychom se přesunuli k autobusovému nádraží.

Pro jistotu jsme zde od čtvrt na sedm. Autobus sem přijede každých pět minut, ale z Torres Vedras žádný. Je skoro sedm. Nervózně přešlapujeme sem a tam. „Teď už se to nemůže přece posrat, když jsme tohle všechno přežili…“ Ťukám na okno dispečera a snažím se zjistit, kdy přijede náš vytoužený autobus. „Řidič nám veze tašku. Je to důležité,“ říkám. „Ten autobus přijel už před šestou. Taková černá taška, co?“ usměje se chlap, sáhne někam pod stůl a podává mi MOJÍ TAŠTIČKU! A je v ní VŠECHNO, co jsem v ní měl. Úplně všechno. O Portugalcích až do smrti jen v dobrém!

Je už po sedmé hodině večer a my pospícháme zkusit ještě stop do 75km vzdálené Coimbry. V osm hodin stojíme na správné silnici, ale během hodiny, než padne tma, nikdo nezastaví. Po tom všem, co jsme dnes prožili, je tohle to poslední, co by nás mělo rozladit. Hodinu před půlnocí jede do Coimbry poslední autobus. Obětujeme každý 9 euro a necháváme se odvést za Káťou.

„Martine, na tenhle den nikdy nezapomenu,“ říká Denis ve tři ráno, kdy s Káťou a pěti Portugalci sedíme v jejich marihuanou nasáknutém bytě. „Já taky ne, kamaráde.

“DENNÍ STOPAŘSKÁ STATISTIKA:
Trasa: Torres Vedras - Batalha (90 km)
Doba čekání: 90 minut (předchozí den)
Info o řidiči: muž, 27 let, Portugalec, anglicky mluvící

Autor: Martin Chládek