Easttrip 2011: Den třetí - vedro a rébusy

Na Maďarsku je krásný jejich jazyk, který pro člověka neznalý maďarštiny nabývá dojmů náhodně rozházených písmen. Obyčejná cedule, kterou jste schopni rozluštit v jakémkoliv jazyce se mění v hodinový rébus. Napsat ceduli cíleného města, vměstnat jej na A4 papír a pak jej vyslovit překvapenému řidiči je práce na dalších pár desítek upocených minut a zlomeného jazyka, který se snaží vyslovit nevyslovitelné.

Hned po ránu jsme vyrazili směrem k dálnici. Většinu cesty jsme šlapali pěšky, v parnu a v úplném bezvětří se zdálo 15 km nekonečných. Cestou nám zastavil mladý pán, který po dlouhém smíchu po našem pokusu vyslovit město, kam bychom se rádi dostali nás kousek svezl. A u úsměvu i zůstalo, protože společný jazyk jsme nenašli. Vyčerpaní jsme došli na nájezd dálnice a stopovali. Náš cíl ten den byla Budapešť, vzdálená okolo 200 km. Místo pro stop nebylo zrovna ideální, ale i tak nám po půl hodince zastavila bílá dodávka s rakouskou MPZ. Německy trochu umíme a tak jsme čekali, že oprášíme slovníky a dozvíme se něco nového, něco zajímavého. Krátké nadšení vystřídal smutek po zjištění, že se jedná o Maďara pracujícího v Rakousku a neumí ani Wortu. Po dlouhých tichých hodinách jsme vystoupili pár kilometrů před Budapeští v blízkosti obchodního centra Premier. Středisko vzbuzuje dojem osamělého děcka na periferii města na americkém středozápadě. V okolí bylo jen pár hal, jinak pustina a skály, do kterých bičovalo polední slunce a žhavilo vše do běla. Okolo vás se vlnil teplý vzduch a chůze po rozpálené silnici také nebylo to, co by si člověk přál, když ráno vstane. 

Seznámili jsme se s místním bankomatem, který byl zde pravděpodobně jediný mluvící jinou řečí než rébuštinou. Vybrali jsme si každý 1000 Forintu (100 Kč) a s pocitem těžkého bohatství vyrazili k autobusu do města, zaplatili 500 Forintů a jeli jsme vstříc metropoli. Autobus nás vyhodil blízko vlakového nádraží, dál od centra. Stavby v okolí dávali tušit, že i sem jednou zavítá metro a zde bude mít konečnou stanici. Byl to jediný rušivý element jinak "krásného" socialistického celku. Mozaiky ukazovaly sílu tehdejších dělníků a panelové stavby okolo nám dávaly najevo s jakou rozmanitostí a originalitou se před 30 lety stavělo. O to víc jsme těšili do historického jádra, které slibovalo intenzivnější zážitek. Socialismus bohužel neopustil ani autobusový terminál hned vedle nádraží. Stařičké autobusy Ikarus s ještě předpotopnějšími jízdenkami s kartonového papíru, které vám přístroj neoznačil, nýbrž proděravěl.

Lístek v roce 2011

Hrající fontána a naše místo odpočinku

Dorazili jsme do centra, které nám zlepšilo první dojem z Maďarska. Ulice, které známe i z pražského centra, zdobené budovy a prodej suvenýru. Vrásky nám dělali jen absence map, laviček a i oproti Praze slušný nepořádek a špína. Ještě, že jsme měli sebou vlajku připnutou na krosně, díky ní si nás všimla česká rodinka a pomohla nám se vyznat v místních ulicích. Pomalu se začalo stmívat  prohlédli jsme povinné památky a hledali místo, kde bychom složili hlavy. Kolem Dunaje jsme se vydali do parku Margitsziget položen blízko nádherného Parlamentu (Podrobný článek o Budapešti naleznete příští týden na tomto blogu, kde se rozepíšu blíže k památkám a dojmům). Park podobný Stromovce nabízel spoustu míst ke spaní. Pár rušivých okolností bylo, ale unavení cestou a vedrem bychom usnuli i uprostřed Staroměstského náměstí, když zrovna bije 12 a zvoní Orloj. Po vykoupání v Dunaji jsme zalehli a u zvuku hrající fontány a řevu místních výrostků, kteří slavili prázdniny posílení alkoholem jsme pomalu usnuli, usnuli s přáním potkat někoho, kdo nám bude rozumět.