PORTUGALSKO 2012: den 1. – od horečky až po lisabonskou žranici

Tak je to tady. Je brzo ráno 3. července 2012 a dnes letíme s Denisem do Lisabonu,
abychom následně během necelého měsíce dostopovali zpět až domů. Co si na plánovanou
třítýdenní cestu vzít s sebou? Pravidlo první a nejdůležitější: jen to nejnutnější, poněvadž
každé deko je na zádech znát. Konzervy ani žádné jiné zásoby jídla nebrat. Jen svačinu na
první den. Jídlo všude levně koupíte. Pro stopaře nemá smysl tahat se se zásobami na několik
dní.



Naposledy kontroluju obsah své krosny: sandále, spacák, karimatka, ručník, spodní prádlo, několik triček a kraťasů, nepromokavá bunda, kšiltovka, funkční šátek, hygienické potřeby, automapy, česko-portugalská konverzace a chybět nesmí pytlík na šňůrkách. Nic neváží, nezabere žádné místo a přitom plně nahradí menší batoh. Na krosně mám připnutý relativně lehký a skladný stan pro tři osoby. Na sobě mám triko, kraťasy, nízké trekové boty, sluneční brýle, sportovní taštičku přes rameno (peněženka, foťák, bloček na zápisky z cest, propisky atd.) a bezpečnostní ledvinku skrytou na těle pod břichem, ve které máme během cest to nejdůležitější – hotovost, kreditku, pas a seznam důležitých telefonních čísel.

Vyrážím z domu. Naskočím do busu č.17, do kterého má za tři zastávky přiskočit parťák Denis. Mám strach. Sice jsem mu ráno volal, aby nezaspal, ale jak ho znám, je schopný usnout ještě na botníku při zavazování tkaniček. Vydechnu úlevou. Bdící Denis nastupuje do autobusu a snižuje tak věkový průměr cestujících na osmašedesát. Culíme se na sebe a jako správní chlapi poměřujeme krosny.

Původní záměr stopovat i z Mostu na letiště jsme rychle zavrhli. Hrát si na dobrodruhy za cenu zmeškání letadla fakt nemá cenu, a tak do hlavního města vyrážíme autobusem Kavka. „Asi budu blejt,“ říkám ještě před nástupem do busu. Je mi už od rána fakt zle. Určitě jen nervozita z cesty, uklidňuju se. Kupuju si vychlazenou colu, ale nepomáhá to. S vypětím všech sil držím až na Šárku, kde vystupujeme. Sprintuju rovnou ke křoví a dlouho si s ním povídám…

Tak jsme na letišti. Odbavení a už čekáme u brány na naše letadlo do Milána Malpensy. Nedočkavci z našeho letu se řadí do dlouhé fronty. My však frajersky sedíme dál a čas si krátíme hodnocením a známkováním holek. „Vítězka,“ drcne do mě Denis a já degustátorsky přikyvuju. „Je na začátku fronty, takže vedle ní už místo asi nebude.“

Nastupujeme do letadla a místo vedle ní je. Jen jedno. Loučím se se smíchem na hodinu s Denisem a usedám vedle té hezké slečny. Půl cesty přemýšlím, jak jí oslovit a nakonec sázím na osvědčenou taktiku a ptám se, kdy má být přistání v Miláně. Dáváme se do fajnového rozhovoru a najednou je mi o poznání lépe než v Praze. U výdeje zavazadel se loučíme a slečna návrhářka mi mává. Ještě deset minut se pak culím jako debil.

V Miláně máme čtyři hodiny na přestup. Někdo volá: „Haj, jů kačserfing vrajt mí… ebot slípink.“ Horko těžko zjišťuju, že volá Henrique z Cascais (asi 30km od Lisabonu), jeden z couchsurferů, které jsem před několika dny oslovil s žádostí o bydlení. Nabízí nám nocleh. Já s vděkem přijímám a slibuju, že se ještě ozvu podle vývoje situace.

Je mi už zase zle. Hodně zle a ukrutně mě bolí celý člověk. Určitě mám horečku a zatímco Denis někde hledá toalety, mně se vaří hlava. Beru si paralen a vysílám Denise najít přepážky s odbavením. „Nikde jsem nic k našemu letu nenašel,“ vrací se snad po hodině.

Na informační tabuli už dávno svítí číslo brány, od které se letí do Lisabonu. Moc času už nemáme. „Když nám to uletí, prostopujeme holt Itálii,“ krčí Denis flegmaticky rameny. Zvedám se a jdu hledat odbavení. Chlapík na informacích jen znuděně mávne rukou doprava, kde je na zdi asi patnáctimetrový obrovitý nápis CHECK-IN – ALL DESTINATION… Jsem na Denise dost nasranej. Naštěstí letadlo stíháme a stíháme i znovu čekovat holky ve frontě. Vítězí krásná Jižanka. V nadsázce říkám, že mi určitě bude držet místo. Pak procházím v letadle uličkou a ona mi ho fakt drží. Usedám a podruhé během dne dávám Denisovi kopačky. Marie, Italka z Milána, co jede do Lisabonu na doktorandský seminář sociologie, si evidentně chce povídat a tak klábosíme celou cestu. Když jí popisuju, že plánujeme stopovat z Lisabonu až do Prahy, valí oči a dlouho se směje. Vlastně stejně jako všichni ostatní, které posléze potkáme.

Kolem sedmé večer jsme v Lisabonu a já kontaktuju naší tajuplnou Manon, kde se sejdeme. Záložní plán, kde nocovat, nemáme, a tak se modlíme, že odepíše. „Ahoj, sejdeme se v půl osmé na zastávce Marques de Pombal. Jsem vysoká blondýna.“ V smsce nám ještě píše skvělé info, jakým autobusem se nejlépe dostat k metru. Vyrážíme. Jsme na Marques de Pombal a s námi další stovky lidí. „Jestli jí nenajdeme, spíme někde v parku, nebo hledáme nonstop,“ motivuju Denise, aby hledal vysokou blondýnu. Naštěstí Lisabon není Praha a výskyt blondýn je zde minimální. Manon je frajerka! Skutečně nás přišla přesně podle domluvy vyzvednout a čeká na nás, ačkoliv máme půl hodiny zpoždění.

Denis, Martin a němečtí hostitelé na terase
stařičkého lisabonského domu

Vítáme se s francouzskou blondýnou a jejím portugalským přítelem, kteří nás
srdečně zvou na uvítací pivko. Prý nás vezmou na místo, kde se v noci schází mladí
Portugalci a s alkoholem v ruce shlížejí na Lisabon a řeku Tejo. Nemůžeme odmítnout.
Po patnácti minutách jsme na místě, kousek od nočním životem známé čtvrti Bairro Alto.
Konečně vidíme v celé své kráse město sedmi kopců, jak se Lisabonu přezdívá. Na vyhlídce
je jeden stánek s občerstvením, desítky mladých lidí a tisíce odpadků všude okolo. Za 2 eura
kupujeme litrovou petláhev portugalského piva Sagres. Chutná stejně hnusně jako Starobrno,
ale nemá zdaleka tolik bublinek. Dostáváme k tomu čtyři plastové kelímky a jdeme si přiťuknout s našimi skvělými hostiteli. Mně je sice stále od žaludku a vůbec celkově mizerně, ale říkám si, že to nejhorší mám za sebou.

„K nám domů pojedeme taxíkem, rozpočítáme cenu mezi čtyři lidi. Je to daleko a teď v jedenáct už by to městskou dopravou bylo strašně komplikované,“ sděluje nám Manon. Bojíme se, že to bude stát ranec, ale co nám už zbývá. Taxíkem jedeme dobrých dvacet minut a to to ještě šéfík za volantem valí po městě stovkou. Jsme u Manon doma, v okrajové čtvrti Ajuda, a taxikář po nás dohromady chce směšných 7 euro (180Kč). Neznám pražské ceny, ale v Mostě bychom platili za stejnou vzdálenost alespoň trojnásobek.

U Manon a spol. doma. Jídelna v přízemí a mrňavé točité
schodiště vedoucí do prvního a druhého patra domu

Manon a její přítel bydlí ve stařičkém řadovém domě s dalšími studenty. „Holka
z Brazílie odjela na prázdniny domů, tak můžete spát v jejím pokoji,“ nabízí nám Manon
a my jsme v sedmém nebi. Dobře si uvědomujeme, že podobný luxus nás po většinu naší
cesty rozhodně nečeká. Seznamujeme se s ostatními obyvateli domu, párem z Německa,
Portugalcem a jeho českou přítelkyní Bárou. Zatímco si dáváme ledovou sprchu, Manonin
přítel chystá večeři – grilované hovězí a kuřecí maso, brambory, kupy zeleniny, omáček a
různých druhů pečiva. Je půl jedné v noci a my v osmi lidech usedáme u velkého kulatého
stolu. Pravé portugalské noční obžerství začíná a já proklínám svůj žaludek na vodě, který mi
dovolí sníst jen kousek suchého chleba. Denis je vysmátý a polyká šťavnatá masíčka i za mě.

Domorodci nám ještě dávají tipy, co zajímavého shlédnout v Lisabonu - vždy raději
dejte na doporučení místních, než na leckdy přihlouplé průvodce. Kolem druhé hodiny ranní
dáváme našim přátelským hostitelům sbohem a poroučíme se spát. Svět se nám v tu chvíli zdá
ohromně fajn.

Autor: Martin Chládek