PORTUGALSKO 2012: přípravy a záhadná Manon

„Hele, v létě chci zase vyrazit někam stopem a už druhý rok přemýšlím o

Portugalsku. Koupíme v lednu levný letenky do Lisabonu a pak už se necháme vést cestou

náhody až domů. Jdeš do toho?“ ptám se v prosinci 2011 kamaráda Denise.


Já už na stopu párkrát byl. Denis nikdy. Ale jednou jel z Prahy sám autobusem za

babičkou na Moravu. Angličtinu zatím používá jen ve škole, když při hodinách myje tabuli,

ale co už. Věřím mu a mám pocit, že se na něj můžu spolehnout a nebudu mít chuť ho po

třech dnech zabít. A to je při několikatýdenním stopu, kdy jste odkázaný jeden na druhého,

stejně to nejdůležitější.

„Jdu!“ reaguje Denis na mou předvánoční výzvu. Následující dny trávím hledáním

nejlevnější možné varianty dopravy do Portugalska a nakonec vítězí následující: Easyjet

z Prahy do Milána a odtud jiným letadlem stejné společnosti do Lisabonu. V lednu kupuju

letenky (180euro za dvě osoby). V červenci pak zbývá pořídit si cestovní pojištění, požádat

na couchsurfingu pár lidí o nocleh, zabalit batohy a můžeme vyrazit. Žádný velký plánování.

Zbytečný.

Posvátná hora Bon Jesus u Bragy

Deset dní před odletem rozesílám na couchsurfingu (www.couchsurfing.org) žádost asi deseti lidem z Lisabonu a okolí, jestli by u sebe ubytovali na dvě až tři noci stopaře z ČR. Pak posílám další. Furt nic.

Couchsurfing je webová stránka, která sdružuje přes 3 miliony lidí na světě, kteří chtějí a mohou druhým pomoct – ať už nabídnutím noclehu zdarma, radou, provedením po svém městě, setkáním u vína atp. Systém funguje na principu kladných a záporných referencí. Každý, kdo se s vámi díky tomuto webu setká, o vás poté zanechá hodnocení. A to samozřejmě hodně napoví dalším lidem, pokud by vás chtěli kontaktovat. Já si udělal účet v lednu 2012 a do léta jsem stihl hostit a ubytovat osm lidí – Australana, dvě holky z Prahy, tři Francouze, Němce a Norku. Získal jsem kladné reference a zmnohonásobil tak své šance, že až já budu hledat ubytování, budu úspěšný. Někteří se couchsurfing snaží jen využívat a zatímco oni nikomu nepomáhají, sami chtějí cestovat a zadarmo přespávat. Žádosti takových vychcánků zásadně odmítám a stejně se k tomu staví i většina cizinců.

Nicméně jsou dva dny do odjezdu a my pořád nevíme, kde v Lisabonu po večerním příletu přespíme. Hostely už z principu a z důvodu omezených financí odmítáme a spát v neznámém milionovém městě někde v parku taky nechceme. Nevzdávám se a bombarduju s žádostmi další Lisaboňáky. Všichni už ale buď někoho hostí, nebo odjíždějí na prázdniny. Den před naším odletem se ozývá někdo, kdo má místo svého jména uvedeno „Dům Amarela“. Prý můžeme přijet. Ta osoba se na webu zaregistrovala teprve před týdnem a nemá ještě ani jedno hodnocení. Vyměňujeme si dvě zprávy. Údajně se jmenuje Manon a bydlí ve velkém domě s několika studenty. Dává mi své telefonní číslo a já jí svoje s tím, že se ozvu, až přistaneme v Lisabonu. A to bude už zítra.

Vyrážíme 3. července 2012… Na cestě celkově strávíme 23 dní, ujedeme stopem

s 27 řidiči necelých 3500km, v pěti zemích.

Jmenuju se Martin a právě začínám psát zpětný deník z naší portugalské výpravy:

Autor: Martin Chládek