Easttrip 2011: Den čtvrtý - Rumunská džungle

Při stávání jsem si při cestách zvykl na různé hluky a křiky. Jednou jsem se probudil v Anconě na dětském hřišti u školky, kde si hráli děti, nebo v Barceloně nad námi stál pár a nabízel hašiš ve 4 ráno. Budapešť opět trumfla, co jsem do té doby viděl, okolo 8 hodiny se kousek od nás na malém prostranství v parku sešlo okolo 10 ženských ve věku 50 let. Člověk by čekal ranní rozcvičku před náročným pracovním dnem Začalo se dít něco úplně jiného, něco dosti zvláštního. Skupinka začala tancovat kolem dokola, drželi se za ruce, v jednu chvíli všechny ruce zvedli a pořád dokola, přitom měli na sobě zvláštní šamanské oblečení a vykřikovali cosi, čemu jsme neměli šanci rozumět. Nevím k čemu to přesně přirovnat, něco mezi sletem čarodějnic a šamanskou woodoo párty. Rozhodně to nebyl pěkný pohled a raději jsme vstali a vyrazili vstříc dalšímu dni.

Budapešťské nádraží

Nechtěli jsme opakovat situaci z Bratislavy, kdy jsme šlapali celý den na okraj a zvolili jsme raději příměstský vlak, který nás odveze do nejbližšího malého městečka blízko hlavní silnice. Problém s jazykem se opět ukázal na nádraží, kde jsme nebyli schopni asi půl hodiny koupit lístky, neboť nám automat nebral nepochopitelně kartu. Automat nám pomoc nedokázal a jelikož byl jediný na nádraží, kdo ovládal angličtinu pomoci odjinud jsme se nedočkali. Po chvilce zapůsobil pravděpodobně šamanský tanec děvčat z parku a pomocí woodoo nám kartu zprovoznily. Nádraží ,podobné Masarykovu nádraží v Praze jen z mnohem horším vozovým parkem, nenabízelo žádný obchod s potravinami a ani stánek s občerstvením. Na místě kde denně projde tisíce lidí dost zvláštní. 

Z vlaku jsme vystoupili v poklidném městečku, nakoupili (ochutnal jsem asi nejhorší pivo) a natěšení, že zase budeme stopovat jsme si stoupli k silnici a s úsměvem na tváři jsme začali. Už po chvilce nám zastavil mladý pár. Ten den se stal zázrak, slečna studovala v Budapešti a teď pozor, uměla anglicky. Cesta příjemně utekla a i když jsme se nic zajímavého nedozvěděli, byla to příjemná změna. Vyměnili jsme si mail a FB a ze slibem, že jí pak pošleme fotky jsme vystoupili na benzínce. Rumunsko už se blížilo. Co nás tam asi čeká? Už v Maďarsku nám někde nevzali kreditní karty, nikdo nám nerozuměl a podivnými lidmi se to jen hemžilo. Další co nám zastavil patřil mezi ně. Podle tetování a své družky to vypadalo na krásny mírumilovný maďarský nacionalistický pár, pravděpodobně člen Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik). Nikdy jsem neřešil jakou mám barvu kůže, ale tentokrát jsem byl rád, že jsem běloch a k dobru nám jistě přispělo, že i Slovan. Po prozkoumání našeho řidiče nás nepřekvapila jeho znalost němčiny a i jeho rychlá jízda naznačovala, že si děravé silnice ve své vlasti plete z dálnicemi v Říši. Po 20 minutové cestě, kdy v autě byla příjemná teplota jsme vystoupili zpocení a radostně jsme raději chvilku pokračovali pěšky.

Monika Dudas, naše společnice na cestě

Po 4 dnech cestování v Rumunsku

Rumunsko už bylo jen 60 km a my už si pomalu řídili hodinku o hodinu napřed. Při naší oddychové procházce se nám podařilo stopnout auto, které jelo do města vzdálené od hranic jen pár kilometrů, bylo jasné, že dnes už spíme v Rumunsku. Z trochu zvláštním pocitem jsme se blížili. Jeli jsem ze starším párem, který samozřejmě nemluvil, jen jsme pochopili z jejich pohledů a gestikulací, že nás hodí až k rumusnkým hranicím. Cestou nám byly nabízeny různé dobroty, od jablka, přes hrozno až k ředkvičkám. Vystoupili jsme na hranicích, kde nám hned zastavil chlap slibujíc, že nás hodí do prvního rumunského města od hranic. Nechali jsme se zkontrolovat a vyrazili směrem do rumunské džungle. Městečko se jmenovalo Chișineu-Criș Naše představa o rumunské džungli se vyplnila. Město se skládalo ze čtvercových bloků a z romského obyvatelstva. Připadali jsme si jak lední medvědi na Sahaře, pohledy místních Nomadů nás sledovaly celou naši cestou městem. Už se blížil večer a bylo jasné, že pokud se nedostaneme jinam, asi zemřeme nebo budeme zotročeni. Snahu objevit nějaký krámek jsme vzdali. Naštěstí asi po hodině v pekle nám zastavila bílá dodávka a v ní lehce anglicky hovořící poslíček, který se vracel domů do Aradu, okresního města této oblasti. Zachráněni a s dobrou náladu jsme si užili cestu, kde nám mladý Rumun vyprávěl o místních cikánech, jak jsou vždy města rozděleny na dvě části, rumunské a romské. Vysvětloval, co dělají katolické kostely v jinak pravicovém Rumunsku. Prý je zde nechal vystavit Hitler při okupaci pro německé obyvatelstvo. Cestou se s námi smál hrajícím se cikánským dětem na silnici a tvrdil, že neuhne, po té přejel pár slepic a hrdě nás odvezl do Aradu k obchodu, kde jsme se konečně najedli a napili. Peníze se nám podařilo vyměnit s řidičem na hranicích, který potřeboval Eura, nemuseli jsme tedy řešit problémy s kartou.

Chișineu-Criș, město, kde není radno se zdržovat

Arad, město, kde mají rádi Čechy

Město s krásným pravoslavným kostelem už nabízelo trochu klidnější pohled. V místním parku jsme se utábořili a dali se do jídla. Náhle se k nám blíží policejní hlídka s pohledem Chucka Norrise. Namyšleně a přísně po nás požadovali doklady. Po přečtení naších občanských průkazů a zjištění naší národností změnili své chování jako po mávnutí kouzelným proutkem. Úsměv od ucha k uchu a zdvořilost, na kterou nejsme zvyklý. Překvapivě uměli anglicky a snažili se nám pomoc. Vysvětlovali, kde se v noci schází Romové (všimněte si, jak zatím každý Rumun o nich mluví, jak před nimi varuje a jaké má o nich názory, prý u nich hodně kradou a loupí) a jakým místům se máme vyhnout. Vyslechli si i naše historky, vysvětlili co dělají katolické kostely v pravoslavném Rumunsku, popřáli hodně štěstí a odešli. Klidu jsme si neužili, již za pár chvil k nám dorazil místní pětadvacetník. Rumuni jsou velice přátelští, někdy až příliš. Bavili jsme se téměř hodinu, až do tmy. Jmenoval se Daniel a vystudoval bankovnictví v Aradu a momentálně hledá práci. Zajímal se o Prahu a celkově život v ČR, v této chvíli si nejvíce člověk uvědomí, jak je u nás dobře. Opět se nevyhnul historkám o cikánech a co dělají katolické kostely v pravoslavném Rumunsku, zřejmě palčivý problém této oblasti. Zeptal se nás, co my a Bůh. Vysvětlili jsme mu, že náboženství není u nás to hlavní, spíše máme rádi hokej nebo fotbal a i my dva jsme Ateisti. Snažil se nám vysvětlit, proč je víra důležitá a nechápal naše názory, tak jako v dalších pár dnech nikdo. V doprovodu neodbytného Daniela, o kterém už jsme si mysleli, že je teplý a snaží se nás dostat k němu domu, ve jménu Boha, jsme vyrazili na klidnější místo, kde jsme složili naše těla. Dnešní hotel se nacházel na benzínce vedle nádrže s LPG a po upozornění obsluhy, ať zde raději nekouříme a nabídky kolemjdoucí slečny k sexu jsme konečně usnuli.

Rumunsko bude zajímavá země, kde o poznání nových lidí nebude nouze. O dalších lidech, Bukurešti, divokých psech, policistech atd. zase někdy příště.