 |
| Ericeira |
V garážovém apartmá, které
nám při stopu do Sintry poskytla naše včerejší řidička Ana, se spalo výborně.
Tedy až na ten menší zápach z odpadu. Nic to ale nemění na tom, jak jsme
šťastní, že i čtvrtou noc jsme absolvovali na stopařské poměry v takovém
luxusu. Ke všemu, když se nad ránem rozpršelo. První portugalský déšť nás
nakonec provázel celé dopoledne.
Včerejších čtyřicet stupňů
v Cascais střídá chladné a deštivé počasí v Sintře. Tohle historické
město je ze všech stran obklopeno lesy a už středověcí králové sem utíkali před
lisabonskou výhní. Podnikáme turistickou obhlídku města. Hlavními památkami
jsou zde především gotický palác a Maurský hrad. Ty jsou ale zatraceně vysoko
v kopcích nad městem. „Pešky tam půjdete alespoň hodinu a půl,“ sděluje
nám slečna v infocentru. Autobus také odmítáme. Nedáme 5 eur za jízdenku,
abychom se pak z hradu dívali jen do šílené mlhy, která zahalila celé
okolí. A o placenou prohlídku paláce stejně nestojíme.
V info centru se připojujeme
na couchsurfing.org s vírou, že někdo z osmi námi oslovených lidí
odpověděl na naši žádost o nocleh v Coimbře. Bingo! Jedna kladná odpověď
od Češky Kateřiny, která v Coimbře studuje tělovýchovu. Když jsme včera
vybírali, komu do Coimbry napsat, náhodou jsme narazili na Káťu a tajně
doufali, že to vyjde. Nic proti Portugalcům, jsou super, ale nechat se
v Portugalsku hostit od sympatické holky ze Slaného, to si necháme líbit.
„Kluci, klidně přijeďte dřív, ráda vás ubytuju na víc dní, ale ve středu asi
budu odjíždět k oceánu,“ píše Káťa. Původně jsme náš příjezd avizovali na
pondělí, ale během vteřiny máme jasno. „Zkusíme do Coimbry dostopovat už
v neděli a když to půjde, zůstaneme tam až do středy. Nabereme sílu na
další cestu,“ navrhuju a Denis souhlasí. Má to ale háček. Je sobota dvě hodiny
odpoledne. A Coimbra je asi 230
km daleko.
Jako záchytný bod na trase určujeme 55 km vzdálené město Torres
Vedras a to také píšeme na ceduli. Vydáváme se hledat správnou silnici, což
není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Portugalská infrastruktura je velice
komplikovaná a prošpikovaná malými silnicemi, což znamená, že z výchozího
bodu do místa určení je možné jet více směry. Nakonec volíme tu nejmenší
silnici, která se v půli cesty větví k oceánu a na druhou stranu
směrem k Torres Vedras. Stopařské pravidlo říká, že čím menší a pomalejší
silnice, tím větší pravděpodobnost rychlého odjezdu stopaře. A toho se
držíme.
Nacházíme výborné místo na okraji
Sintry, kde je dlouhá rovinka a navíc ideální místo pro bezpečné zastavení
auta. Neuběhne ani pět minut a někdo staví. Starší chlápek anglicky neumí, ale
rukama nohama si rozumíme. „Vy jako fakt stopujete? Jedu do Lisabonu. Vezmu
vás.“ „My chceme na druhou stranu do Torres Vedras,“ vysvětluju. Chlapík se
usměje, pokrčí rameny a odjede. Byly jsme pro něj takovou záhadnou atrakcí, že
i přestože jednoznačně na naší ceduli viděl, že chceme jet jinam, zastavil a nabídl
odvoz.
Běží čtrnáctá minuta od chvíle,
co jsme vytáhli ceduli, když u nás staví novější volkswagen. Asi čtyřicetiletý
Paulo mluví perfektně anglicky a nabízí odvoz do 30 km vzdálené Ericeiry,
která leží u břehu Atlantiku. „Není to úplně na naší trase, trochu si
zajedeme,“ říká Denis. Nakonec kýveme a nasedáme do auta. „Holanďani?“ ptá se
Paulo. „Ne, Češi,“ odpovídám. Paulo se hned směje a omlouvá se, že na
fotbalovém mistrovství Evropy Česko vyřadili právě Portugalci. No jo, už to tu
asi dva dny nebylo…
„Kdybyste byli Portugalci, tak vás nevezmu.
Portugalci jsou kurvy! Devadesát procent z nich,“ zuřivě za jízdy
gestikuluje Paulo, učitel anglického jazyka. Chci mu namítnout, že zatím na nás
zdejší lidi udělali obrovsky pozitivní dojem, ale nechci ho vytočit ještě víc.
V tomto duchu se nese celá naše konverzace. Hodnotíme Čechy a Portugalce a
hodně nadáváme. Pak od Paula dostávám pochvalu za dobrou anglickou výslovnost.
Je první v mém životě a tudíž si ho moc vážím. V Ericeiře nám zastavuje
a ukazuje, kudy se vydat na další stop. Vyměňujeme si facebookové kontakty a
Paulo se s námi loučí slovy. „Buďte opatrní, Portugalci jsou kurvy!“
Z hlavní ulice shlížíme dolů na třpytící se oceán. Chvíli jsme
nalomení… Ale ne, jsme velcí kluci a čachtat v moři se můžeme jindy.
Jedeme za Káťou! Proběhne tradiční „kámen, nůžky, papír“ o to, kdo ponese
petlahve s vodou v následujících hodinách a vydáváme se hledat
silnici do Torres Vedras.
Střihání o to, kdo ponese batoh
či igelitku s mapou, sešitem pro stop a zásobami vody, jsme s Denisem
zavedli hned první den v Lisabonu. Pravidla jsou jasná – kdo prohraje,
nese kromě své krosny ještě tuhle zátěž na víc v následujících několika
hodinách. Funguje to výborně. Když má jeden z nás momentálně blbou náladu,
stačí vyhrát „střižbu“, vysmát se druhému a zase je dobře.
Šlapeme do kopce až na okraj
města a vybíráme místo hned za výjezdem z kruhového objezdu. Aut jezdí po
kruháči mraky, ale k naší silnici zabočí zhruba jedno za pět minut. Slunce
praží jako o život, nikde žádný stín. Po hodině zastavuje peugeot a v něm
černošský děda. Něco na nás nesrozumitelně anglicky huhlá. „Proboha, on nejenom
vypadá jak černý Schwarzenberg, on tak i mluví,“ honí se mi hlavou. Prý nás do
T. Vedras vezme.
 |
| Martin a doktor Manuel z Angoly |
Jestliže u silnice do nás pálili
horké paprsky, teď se doslova smažíme. „On topí, já asi chcípnu,“ otáčím se na
zadní sedačku k Denisovi. Zatímco mi tričko vlhne a přilepuje se
k opěradlu sedadla, děda mluví a vyzvídá. Postupem času mu začínám i
rozumět. Jmenuje se Manuel, je to angolský doktor žijící v Portugalsku a
do Angoly ještě párkrát ročně jezdí coby lékař Červeného kříže. Cestou stavíme
v menším městečku, kde Manuel v obchodu místního zemědělského
družstva kupuje ovoce. Kromě svého nákupu nese i pytel třešní. „Ten je pro
vás.“ Nevím, jestli člověka ovlivní ta pohostinnost prakticky cizích lidí, ale
když plivu do sáčku jednu pecku za druhou, mám pocit, že lepší třešně jsem
nikdy nejedl.
„Tamhle vlevo dva kilometry leží
moje městečko, kde bydlím,“ ukazuje z okna Manuel. Až teď nám dochází, že do
T. Vedras, od kterého nás dělí ještě asi 25 km , jede zřejmě jen kvůli nám. „Kvůli nám si
nezajíždějte. My si chytneme jiné auto, to není problém,“ snažím se být
ohleduplný. „Chlapci, já když byl mladý jako vy, stopoval jsem po Belgii a
Francii. Neměl jsem skoro žádné peníze, ale lidé ke mně byli neskutečně hodní a
moc mi pomohli. Jeden pán mi dokonce na dva dny zaplatil pokoj v hotelu,
abych se mohl umýt a odpočinout si. Tady v Portugalsku prakticky nikdo
nestopuje, proto jsem rád, že vás mohu svést. Teď je ten čas, abych já pomohl
stopařům.“
Doktor Manuel nás zaváží až do
centra města k vlakovému nádraží. Času moc nemáme, za dvě hodiny se začne
šeřit. Jako další záchytný bod máme určené město Leiria. V bystru se ptáme
na správnou silnici, na které by šlo stopovat, ale chlapík to nedokáže za boha
pochopit a neustále nás odkazuje na vlak.
Nakonec nás nasměruje až
kolemjdoucí klučina. Stop se však nedaří. Městem se prohánějí auta narvaná
mladými lidmi, kteří evidentně míří za sobotní zábavou. Leckteří mají evidentně
upito, a tak na nás z okýnek pořvávají. Pomalu padá tma. Nemáme
z toho dobrý pocit. Dneska už neodjedeme, tušíme oba. V tom se za
námi z kopce žene kluk na horském kole a pokouší se Denisovi vytrhnout
sešit s nápisem LEIRIA z ruky. Ten magor jede po silnici
v protisměru! V momentě, kdy sahá po sešitu, se proti němu vyřítí
auto. Cyklista v poslední okamžik strhává kolo do strany, nebezpečně
zavadí o obrubník a jen o vlásek uniká jisté smrti.
Je tma a dál už stopovat nemá
cenu. Za hodinu a půl nikdo nezastavil. Vydáváme se hledat bezpečné místo
k noclehu. Dlouho šlapeme městem. Až teď zjišťujeme, že naše místo pro
stop nebylo dobře zvolené, že silnice se ještě vrací do centra a výpadovka je
až o dva kilometry dál. Nakonec obcházíme celé město a vracíme se
k vlakovému nádraží, kde hodláme přespat na lavičkách. Smůla. Čekárna i
nástupiště jsou zavřené. Blíží se půlnoc a my stále netušíme, kde budeme spát.
Raději si dáváme pivo ve vedlejším bystru. „Tak běžte spát do rezidence, to
jsou takové naše levnější hotely. Stojí jen 25 eur na noc za osobu,“ snaží se
nám pomoct majitel. „Budeme o tom uvažovat,“ odpovídáme, aby o nás neměl strach
a jdeme hledat dál.
S krosnami na zádech se
loudáme nočním městem a přitahujeme udivené pohledy místních. Spát někde
v centru na trávníku nechceme, když je všude okolo plno opilých lidí, a
tak hledáme místo, kde nás nikdo hledat nebude. Na okraji města leží průmyslová
zóna s řadou velkých obchodů a rozlehlým parkovištěm. Areál obcházíme celý
dokola a hledáme nejlepší variantu. „Vidíš ten dřevěný domek před prodejnou? Vypadá
to, že není zamčený…“ říkám s úsměvem Denisovi. Opatrně našlapujeme kolem
prodejny AKÍ (obdoba OBI), před níž jsou vystaveny kromě oné chatičky za 449
eur hromady dalších věcí. Pátráme, zda se v okolí nebo v prodejně pohybuje
nějaký hlídač. Nikde nikdo.
 |
| Denis s Martinem otevřeným zahradním domkem nepohrdli |
Zdá se nám to jako skvělý úkryt,
kde jsme chráněni před případným deštěm, nejsme vidět a asi nikdo by nás tam
nehledal. A kdyby nás snad přece jen někdo chtěl napadnout, musí nejprve
otevřít vrzající tuhé dveře. Pro tento případ máme na zápěstí přivázány kapesní
nože a obranný pěnový sprej.
Jdeme do toho! Naposledy
prověřujeme, jestli nás nikdo nevidí a pak rychle vklouzáváme dovnitř domku.
Rozbalujeme karimatky a spacáky. A potichu se chechtáme, jak jsme to skvěle
vymysleli.
DENNÍ STOPAŘSKÁ STATISTIKA:¨
Trasa: Sintra – Ericeira (30 km )
Doba čekání: 14 minut
Info o řidiči: muž, 40 let, Portugalec,
anglicky mluvící
Trasa: Ericeira – Torres Vedras (40 km )
Doba čekání: 61 minut
Info o řidiči: muž, 66 let,
Angolan, anglicky mluvící
Autor: Martin Chládek
Žádné komentáře:
Okomentovat