První ráno v Lisabonu. Nespěcháme. Cestujeme stopem také proto, že nás netlačí čas, nemusíme nic za spěchu plánovat a ve stresu obíhat pamětihodnosti. Oba rádi spíme a tak se už před cestou s Denisem domlouváme, že když to půjde, dobře se vyspíme a nebudeme to hrotit. S nadšením zjišťuju, že včerejší horečka i nevolnosti jsou pryč a našemu dobrodružství tak nic nebrání.
Tento den strávíme chozením po památkách Lisabonu, o čemž vám nehodlám vyprávět. O tom se dočtete snadno všude. A poradit tady také není co. Jedině snad to, co jsem uvedl v minulém článku. Nedržte se za každou cenu průvodců a raději dejte na doporučení místních obyvatel. Z druhého dne naší expedice zkusím vypíchnout jen několik zajímavostí.
Do Portugalska jsme vyrazili s tím, že nebudeme za nic zbytečně utrácet, ať už se jedná o drahá jídla či vstupy na atrakce a památky. Jsme s Denisem za jedno, že to nejzajímavější a nejsilnější, na co budeme v budoucnu rádi vzpomínat, je zdarma. Prostě navštívit Lisabonský hrad nebo Belém je fajn, udělat si pár fotek, proč ne. Ale získání nových přátel, setkání s cizími lidmi, kteří jsou vám nápomocní, až je vám z toho do breku, zážitky a dobrodružství díky stopování a přespávání různě pod širákem…, to si za peníze nekoupíte. Na všechny ty pamětihodnosti se dnes podíváte na internetu, o všem si přečtete, ale tohle proste musíte prožít!
Na cestu jsme vyrazili skutečně s minimem věcí, a tak třeba máme jen jeden společný šampón. „Ty vole, on mi upadl a prasknul,“ loudá se Denis ráno z koupelny. „Tak ty jsi dobrej! Měl vydržet celou cestu a první den je v hajzlu.“ My ale podnikáme nízkonákladovou cestu a tak nehodlám za svoje kupovat nový. „Buď koupíš novej, a nebo ho zabal do igelitky a pěkně si to budeš nosit v báglu,“ dávám Denisovi na výběr. Neváhá a volí možnost číslo dvě.
Ačkoliv se na snídani dostáváme až v deset hodin, většina osazenstva domu ještě stále spí. Tady na jihu je denní režim posunutý a dopoledne prostě nemůžete po nikom nic náročného chtít. Ke snídani vytahujeme včerejší svačinu. „Tak to ne. Vezměte si něco z lednice, cokoliv. Jste našimi hosty,“ říká nám Manon a my přemýšlíme, jestli stejné pohostinnosti by se nám dostalo i v Česku.
Z vojenské čtvrti Ajuda, kde stojí náš dočasný azyl, se vydáváme podle mapy pěšky do Belému, turisticky asi nejnavštěvovanější - řekl bych oprávněně - části Lisabonu. Každým krokem začínáme hlasitěji slyšet bubny a ryk velkého davu. Já i Denis jsme fotbaloví fanoušci a tak máme hned jasno. „Tady se někde hraje zápas. Jdeme!“ zrychlujeme tempo chůze na maximum. Na mapě vidíme přesně tím směrem velký stadion a tak měníme kurz a míříme přímo k němu. Naprosto nám unikne, že vcházíme do vojenského prostoru… Řev fanoušků je obrovský, musíme být blízko! Oba už se vidíme na stadionu a těšíme se na nečekaný sportovní zážitek. Ale podle mapy je stadion ještě tak kilometr. Něco tu nehraje. „Hele,“ drcne do mě Denis a ukazuje směrem k zalesněnému kopci. Skrz stromy jsou vidět desítky lidí, jak s vlajkami a pochodněmi v ruce chaoticky pobíhají a mezi nimi dusají policejní těžkooděnci a koně. „Ježíš, želvy cvičí zásah proti chuligánům a my se sem ženeme jak blázni…“ Někdo stojí za námi a ač portugalsky umíme jen pár základních frází, je nám jasné, že nás nechválí. Chlap prská na všechny strany a ukazuje k ceduli „vojenský prostor – zákaz vstupu“. Tak nic. Sportovní zážitek se odkládá.
.JPG)
Zbytek dne trávíme v Belému a navečer se tramvají vydáváme i do centra. Míříme na lisabonský hrad, ale když po nás chtějí zaplatit 8 euro jen za to, že se z vyhlídky v parku podíváme dolů na Lisabon, s díky odmítáme. To už u nás stojí dobrák z Afriky a snaží se udat nějaké ty náramky. „Kluci, je to zdarma, dárek ode mě.“ „Hele, já to znám, nasadíš nám je a pak budeš chtít pět euro. Nic nechceme.“ Černoušek se nedá odbýt. „Jestli nám je ale jednou nasadíš, už ti je nevrátíme, s tím počítej,“ říkám mu. Nasadí nám každému náramek a chvíli dělá, že si chce povídat. „Tak, a teď mi dejte drobný na pití,“ zkouší to na nás. „Nic nedostaneš.“ Snaží se nás trochu zastrašit, ale když vidí, že neuspěje, začíná zlevňovat ze svých požadavků. Nespěcháme a tak zkouším obchodovat. „Mám v kapse jen padesát centů. Za ty dva náramky jsou tvoje.“ Čekám spršku nadávek. Afričan chvíli přemýšlí. „Jeden náramek zpět, druhý si nech a jdi do prd…“ Přijímám a spokojeně se loučím.
Lisabon se velikostně podobá Praze, také má jen tři linky metra a celkově úroveň a hustotu veřejné dopravy bych přirovnal k té pražské. Zkrátka co se týče orientace v Lisabonu, je to pro našince naprosto bez problémů.
Co není bez problémů, to jsou naše pokožky. Oba jsme červení jak raci. Já nejvíc. V tomhle je Portugalsko zrádné. Slunce pálí, je pětatřicet ve stínu, ale přitom od oceánu fouká příjemný vítr a člověku je fajn. Žádné lepivé české dusno.
Večer se celé osazenstvo domu v Ajudě schází, popíjíme výborné víno a mizerné pivo a dlouho si povídáme. To pravé punkové dobrodružství, kdy budeme stát s cedulí u silnice a po nocích hledat bezpečné místo k noclehu, teprve začne.
Autor: Martin Chládek
Žádné komentáře:
Okomentovat