 |
| Aveiro |
Ráno v Coimbře. Tedy spíš poledne. Denis
už má dávno sbaleno a netrpělivě přešlapuje, kdy že už vyrazíme na ten stop.
„Nespěchej! Tys nepil do šesti do rána a nemočil na historické památky jako já!“
Po dvou dnech Carlosovo hoštění a celkové pohodičky v Coimbře se zase vydáváme
vstříc dobrodružství a nejistotě. Cílové město je pro dnešek přímořské Aveiro.
Balíme čisté oblečení, které nám vyprala naše
hostitelka Káťa, a zasedáme k počítači. V papírové formě máme pouze
automapu Portugalska, ale s její pomocí se z velkého města stěží
vymotáme. Obětovat čas k naplánování trasy a výběru správného místa ke
stopování je prostě třeba. Je to jednoznačně ta nejdůležitější součást
stopování. Jo, je to otrava, zdržuje to, ale moje zkušenost říká, že čím více
času strávíte výběrem silnice a místa pro stop, tím rychleji pak požadovaným
směrem odjedete.
No… ve všech případech to samozřejmě neplatí.
„To je guláš. Z toho bych se pos…,“ drbe si Denis hlavu při studování mapy
Coimbry. Marně se snažíme vyznat v neskutečně nepřehledné infrastruktuře
s nadjezdy a podjezdy. Zase se utvrzujeme v tom, že zdejší
projektanti jedou na LSD či podobných látkách. Zjištění, že naší žádosti o
nocleh v Aveiru zatím nikdo kladně neodpověděl, nám na optimismu taky
nepřidává.
No nic. Dáváme sbohem naší nové české
kamarádce Katce, na odpočatá záda nahazujeme ty zpropadené krosny a jdeme. O půl
hodiny později jsme na kraji Coimbry. Nacházíme ukazatel na silnici do Aveira a
detektivně jdeme po jejích stopách. Vypadá to slibně… až do chvíle, kdy dojdeme
k velkému tříproudému kruhovému objezdu, odkud se silnice větví na různé
světové strany. A jak jinak, zrovna ta naše cesta do Aveira a Porta je kvůli
opravám uzavřena. V tu chvíli tušíme, že dostat se z Coimbry nebude
snadné.
Nešťastně obcházíme kruháč a snažíme se
vyznat v chaotické změti oranžových směrových cedulí. Aveiro není napsané
nikde. Nebloudíme jenom my, ale i řidiči. Někteří zmateně objíždí kruháč
dvakrát třikrát dokola a bezmocně hledají správný výjezd. Za křižovatkou je
autobusové nádraží a pokuřující šoféři. „Jestli nám nepomůžou oni, tak nikdo,“
říkám Denisovi.
 |
| Denis v centru "portugalských Benátek" |
Šoféři neumí anglicky. Koktáme ze sebe
naučené věty o tom, že jsme stopaři z Česka a chceme do Aveira. Tři
chlápci se dívají jeden na druhého a debilně se usmívají, co to jako má být za
styl cestování. Na tyhle reakce jsme ale zvyklí. „Tak kudy, pánové?“ První
ukazuje doprava. Na modré směrové ceduli stojí Lisabon, ale je tam ještě
oranžová s nápisem Porto. Děkujeme a už chceme odejít, když se ozve druhý
z nich. „To je špatně. Musíte směrem na západ, na Miru.“ Třetí do teď
mlčel, ale teď moudře pronese. „Tady není dobrý stopovat. Zpátky musíte,“
ukazuje rukou směrem do centra města, odkud jsme přišli. Tak vám teda děkujeme…
Raději se už na nic neptáme. „Prubneme tu
silnici s náhradní směrovkou na Porto,“ rozseknu naše trápení. Stoupáme si
kousek za výjezd z kruháče, kde je navíc semafor, a vytahujeme ceduli
AVEIRO. Někteří řidiči nám mávají, jiní
se vyloženě smějí a zubí se na nás. „Co takhle zastavit, pacholci!“ Čtyřicet
minut pryč, když zastaví polský kamión. „To je cesta na Lisabon, ne na sever,
musíte tam na tu silnici,“ říká řidič a ukazuje k té, která je kvůli
opravě uzavřena. Necháváme ho odjet a stopujeme dál. Za deset minut staví
osobní auto a v něm starší chlap. „Tohle je silnice na jih, musíte jinam.“
Nemá cenu jim vysvětlovat, že ta původní
silnice je uzavřena a oranžové cedule se směrem objížďky posílá auta jedoucí na
sever sem. Ačkoliv jsme si stoprocentně jistí, ti dva řidiči nás přesto
nahlodali. Možná je to úpal, ale najednou už prostě nevidíme mávající šoféry.
Teď vidíme jen šoféry, kteří gesty naznačují, že stojíme na špatné cestě. „Buď
je to tu plný bláznů, co nesledují dopravní značení, nebo jsme blázni my!“
říkám rezignovaně. Hodina a půl pryč. Vzdáváme to. Jsou čtyři odpoledne. Jako
spráskaní psi se přesouváme k vedle stojícímu vlakovému nádraží.
 |
| Aveiro |
Jízdenka do Aveira stojí pro jednoho 5 eur. Za
hodinu jsme na místě. V infocentru necháváme naše krosny a jdeme očíhnout
město. Aveiro patří mezi turistickou klasiku Portugalska. Město se někdy také
přezdívá „portugalské Benátky“. Díky sítí říček a kanálů je tu vytvořena
velká zátoka plná stojaté vody. Stejně jako v Benátkách si lze pronajmout loď a
svést se po kanálech vedoucích městem. Nic proti Aveiru, ale do Benátek má
daleko. Kromě maličkého útulného centra a několika kostelů tu nic extra
zajímavého není. Prostě takový výlet na odpoledne.
Co se naopak
Aveiru musí přiznat, to jsou krásné písečné pláže s otevřeným oceánem. Ty
jsou však zhruba deset kilometrů od Aveira na úzkých a dlouhých poloostrovech,
které od města odděluje několik větví řeky. V infocentru dostáváme typ na
kemp a pěkné pláže v městečku Praia da Barra. Čekáme na bus. Nakonec se do
něj sotva vlezeme. Na pláž totiž s námi cestuje i regiment holandských
skautek. Holky z Beneluxu v nevkusných béžových košilích
v červenci doslova zaplavily severní část Portugalska. Od tohoto dne jsme
na ně narazili všude, kam jsme přijeli.
 |
| Martin na pláži v městečku Praia da Barra |
Podnikáme
otužilecké koupání v oceánu. Vedle nás kopou do míče tři velmi hezké
holky. A jsou opravdu hodně šikovné. Jako milovníci fotbalu hned rozvíjíme své
představy: „dál už nejedeme, zůstaneme tady, budeme plavat v moři a
s holkama po večerech hrát fotbal a další hry…“ Jenže pak dostáváme hlad.
A holky neholky se vydáváme do městečka ochutnat nějaké místní pochutiny.
Míříme do
kempu. Ještě předtím nacházíme za zdí areálu ideální travnatý prostor
k noclehu. „Jasná varianta, pokud budou v kempu chtít hodně,“
shodujeme se. Ženská na recepci hned zjišťuje, odkud jsme. „Jé, Češi!
V roce 2004, když v Aveiru hrál český fotbalový tým, byl kemp narvaný
jen Čechy. To jsme rádi, že zase po letech nějací přijeli.“ „To je sice pěkné,
ale kolik si koštujete? Moc nemáme.“ „Je to hrozně, ale opravdu hrozně drahý… 6
eur na osobu,“ mrkne na nás ženská. „Bereme.“ Po devíti dnech expedice konečně
zúročíme, že sebou táhneme stan.
Žádné komentáře:
Okomentovat