 |
| Aveiro |
Čtvrtek 12. července 2012. Máme
za sebou první noc ve stanu, v kempu přímořského městečka Praia da Barra,
pár kilometrů od Aveira. Trochu se stydíme. Před cestou jsme si s Denisem
řekli, že kemp využijeme opravdu jen v té nejhorší krizové chvíli, kdy
nebude přicházet do úvahy jiná, bezplatná varianta noclehu (taková chvíle
přišla později ve Španělsku, počkejte si!). Když jsme ale viděli útulný kemp za
v přepočtu asi 300 korun pro dva, vyměkli jsme. Hanba nám.
Jdeme si zaplavat do oceánu. Cestou
debatujeme o tom, co vlastně dnes budeme dělat a že do Porta asi pojedeme
raději vlakem. „Prostě nuda, nic zajímavýho,“ předpovídám. A předpovídám úplně
blbě! Na pláži v deset dopoledne skoro nikdo není. My, pár rodin s dětmi
a taky partička nádherných bab bez horních dílů plavek! „Mám Portugalsko rád,“ dusí
úsměv Denis a já s ním. Hlavně nenápadně, abychom nevypadali jako nějací
nazdárci. Děláme, že nic a skáčeme do vln. Dnešek jen fajn, ať už bude
pokračovat jakkoliv…
Před polednem opouštíme kemp a
při odchodu kamarádsky zdravíme hrozivě vyhlížejícího securiťáka, dvojče Romana
Skameneho. Autobusem jedeme zpět do Aveira. Jako první míříme do městské
internetové kavárny, která je zdarma. V minulých dnech jsme na couchsurfingu
(www.couchsurfing.org) poslali
nejméně dvacet žádostí o nocleh v Portu, ale přesto žádná kladná odpověď.
Všichni už prý někoho hostí nebo jsou po dovolených. Znovu se utvrzujeme
v tom, že čím větší město a čím turisticky navštěvovanější, tím je těžší
sehnat nějakého hostitele, v době letních prázdnin obzvlášť.
Vypadá to, že i nadcházející noc
strávíme v kempu. Googlíme nějaký, který je nejlépe v okolí Porta a
kde bychom v případě, že se nám nebude zamlouvat cena, měli šanci nocovat
i někde v přírodě. Volba padá na kemp v Madaleně, městečku asi deset
kilometrů od Porta, protože nejlépe splňuje naše požadavky. Jede tam přímý
vlakový spoj z Aveira a ke kempu zajíždí i městská portská doprava. Nemusíme
se tedy obávat, že další den se budeme marně snažit stopovat v liduprázdné
vesnici a zabijeme půl dne.
Před sebou ale máme ještě půl dne
v Aveiru. Slováci, které jsem potkal na párty v Coimbře, mi řekli o
úžasné možnosti, které Aveiro nabízí – půjčovna kol zdarma! V infocentru
nám ochotně uschovali krosny (ačkoliv oficiálně tam žádná úschovna nebyla) a my
vyrazili pro kola. V nenápadné dřevěné boudě v centru odevzdáváme
pasy a můžeme si vybrat kterékoliv ze zaparkovaných skládaček. Na Závod míru to
úplně není. Ale má to přehazovačku a jedno poslední kolo má i dobře nafouknuté
duše. Rychleji ho objevuje Denis. Hajzlík jeden.
O naší fotbalové vášni a
předsevzetí, že se pokusíme očíhnout všechny stadiony na naší cestě, kde se
hrálo Mistrovství Evropy v roce 2004, jsem se zmiňoval už
v předchozích dílech. Na Aveiro jsme se těšili obzvlášť, neboť zde Češi
hráli hned dva zápasy včetně jednoho z nejkrásnějších utkání historie
proti Holanďanům. To je vše, co o stadionu víme. Záhy se ukáže, že to není
dostatečné.
 |
| Aveiro |
Plán je jasný. Dojet na
skládačkách na stadion, který byl na mapě vyfasované v infocentru na
okraji města. Denis čapne mapu do ruky, odborně se na ni zadívá a moudře praví.
„Na kolech třicet minut. Maximálně.“ Vyrážíme podle mapy a každých sto metrů
luštíme názvy ulic, zda jedeme správně.
Přijíždíme na malou benzinku.
Podle mapy by stadion měl být na dohled. Respektive touhle benzinkou končí
mapa. Nevidíme ale nic. Personál stanice angličtinou nevládne, ale slovo
„fotbal“ z nás udělá kamarády v cuku letu. Chlapík bere papír, tužku
a nadšeně maluje cestu. „Jedete autem, že jo?“ naznačuje posunky. „Kdepak, na
kolech.“ Chlápek něco žvaní. Nerozumíme nic. Když mu to dojde, vezme opět papír
s čmáranicí a dopíše tam „8km“.
Nevzdáváme se. Pokračujeme dál
dle instrukcí. Po rovině to skoro nejede. Když mě na svém trekovém kole
předjíždí děda s rádiovkou vezoucí v brašně dvě bagety, nevzdávám se.
Šlapu jako o život, abych se s ním udržel v kontaktu. Děda se otočí,
usměje se, pokýve hlavou, přeřadí a zmizí.
Míjíme poslední křižovatku a
vyjíždíme z města. Cesta se mění na dvouproudou rychlostní silnici.
„Támhle za kopcem už to musí být. To dáme,“ hecuje Denis. Mám vztek na toho
proficyklistu v rádiovce a už jen pro to to taky nehodlám vzdát. „Jedeme!“
Že na těch sotvajedoucích kostitřasech nemáme na takové silnici zřejmě co
dělat, to nás v tu chvíli vůbec nezajímá. Jenže ani po dalších dvou
kilometrech žádný stadion na dohled. Před námi poslední sjezd, kterým se ještě
můžeme vrátit do města. Musíme kapitulovat a sjíždíme k exitu. Stadion Aveira
známý svou odlišnou barevností každé sedačky nám zůstává zapovězený.
Navečer se přesouváme na vlakové
nádraží. Už v poledne jsme s ohledem na předchozí zkušenost
v Coimbře a pohled do mapy vyhodnotili, že stopovat odsud ani nebudeme zkoušet.
Jízdenka do 65km vzdálené Madaleny stojí 3,50 eura pro jednoho.
 |
| Camp v Madaleně |
V naprosté tmě chodíme
ztichlým kempem s kolíkem v ruce a hledáme aspoň trochu rovné místo,
kde půjde zapíchnout. Takhle trávíme další hodinu… „Kašleme na to!“ Nakonec
kolíky sotva drží v tvrdé půdě a stan stojí ve svahu. Raději bereme pár
plechovek piva Super Bock a jdeme to zapít na terasu
restaurace.
Autor: Martin Chládek
Žádné komentáře:
Okomentovat