 |
| Dobrá nálada v Portu |
Pátek 13. července 2012. Ráno. Balíme
stan a svých pár švestek a opouštíme kemp v Madaleně. Od Porta, druhého
největšího města v zemi, nás dělí asi deset kilometrů. Plánujeme zůstat
dvě noci a prohlédnout si město, na které jsme slyšeli samou chválu. Prostě
rutina. Žádný extra vzrůšo nás nečeká. Nehodlám vás nudit tím, jaký kostel jsme
viděli a která památka je nejhezčí. Dvoudenní pobyt v Portu shrnu do
jednoho článku.
Počasí nám v pátek nepřeje,
prší, ale vzhledem k datumu jsme to čekali. Nepřekvapuje nás tak ani, že
na couchsurfingu se nám nikdo, kdo by nás mohl ubytovat, neozval. Sedíme
v portské městské knihovně u internetu zdarma a dumáme, kde večer složíme
hlavy. Po dvou nocích v kempech (Aveiro, Madalena) za každou cenu chceme zase
jako dřív spát jako správní pankáči. Zadarmo. Někde. V suchu. A v tom
je problém…
Varianta nocování pod širákem
padá. A tím padá i možnost nocování zdarma. „Večer moudřejší dopoledne. Nějak
to pak s noclehem vymyslíme,“ mávám rukou. Jedenáctý den na cestě poprvé
vytahujeme bundy a kapuce a po vzoru všudypřítomných Japončíků vyrážíme za
památkami.
V podvečer jsme zpět v knihovně u
počítače. „Než do mokrého kempu, to raději hostel,“ shodujeme se. Projíždíme
osvědčenou adresu www.hostelworld.com. Nejlevnější hostely začínají
v Portu na 10 eurech za osobu. Hostel „Porto Riad“ má v ceně 12 eur i
snídani a podle referencí slušně bohatou. „Pane bože, tam musíme. Já se tak
nažeru!“ třese se Denis, zatímco si prstem vydloubává ze zubů zbytek konzervovaného
tuňáka od oběda. Dáváme si rezervaci na nejbližší noc. Další dny už jsou
vyprodané. Zítra budeme muset jinam. Rezervace nakonec končí u hostelu jménem "Myosotis Oporto".
Hostel „Porto Riad“ je skvělý.
Hezký, udržovaný, s fajn personálem a výborně dostupný pěšky
z centra. Za šestilůžkový pokoj s vlastní sociálkou platíme každý 12
eur. Jsme tam sami. Špička. Všem zcela doporučujeme.
Ráno letíme jako splašení na
snídani. Švédský stůl nabízí prakticky všechno. Hostina začíná! Francouzská
rodina u vedlejšího stolu sní jednu koblihu a pak půl hodiny popíjí kafíčko. My
se naopak půl hodiny v kuse ládujeme a pak si dáme jedno kafíčko.
Fantazie. „Těch dvanácti eur nelituju. Minimálně patnáct jsem prožral,“ oddechuje
Denis. Já souhlasně funím.
S těžkým srdcem, vlastně
žaludkem, hostel opouštíme a stěhujeme se o kilometr dál do "Myosotis Oporto". Rodinný podnik
vede stařičká Řekyně a její podivně úlisný syn. Koštují si 10 eur za osobu.
Cena je super, ale v porovnání s „Porto Riad“ jsme si pohoršili asi o
deset tříd. Snídaně neexistuje. Náš čtyřlůžkový pokoj je nejmenší kumbál na
světě, kde jsou dvě palandy, jedna skříň a když chcete zavřít dveře, abyste se
dostali do koupelny, musíte couvnout až k oknu na druhou stranu místnosti.
Navíc v tom kumbále už jsou
ubytováni opilý Rumun a stopadesátikilový francouzský černoušek. Do toho všeho majitelka
neumí ani slovo anglicky. Její syn sice částečně ano, ale je to popleta, zmatkař
a ke všemu vypadá a chová se jako Steve Buscemi ve filmu Con Air. Bláznivou
atmosféru dovršuje skupina mladých macatých Afričanek, které po nás koukají,
jakoby nás chtěli klofnout. Takže naše doporučení: využít jen při největší
nouzi.
Část druhého dne si vyhrazujeme po dva portské fotbalové stadiony, kde
se hrálo EURO 2004. Z řeckého kumbálu to máme kousek k domovu
slavnějšího FC Porta, stadionu Draků. V areálu se koná výstava motorek.
Díky tomu se nám daří proniknout až úplně k stadionu a skrz mříže si ho
dobře prohlédnout.
 |
| Denis před Stadionem Draků |
Pěšky se vydáváme pěknou řádku
kilometrů k druhému stadionu, kde sídlí Boavista FC. Nedávno ještě jeden z
nejlepších portugalských klubů smetly před pěti lety finanční problémy a
podezření ze zastrašování rozhodčích do druhé ligy, kde paběrkuje. Tím si klub
okamžitě získal naši přízeň a je jasné, že žít v Portu, fandíme Boavistě.
My jakožto fanoušci podřadného českého týmu Baník Most máme pro tyhle mančafty
prostě slabost…
Stadion De Bessa z venku vypadá
zrůdně. Hnusná šedá betonová stavba. Když ho obcházíme dokola, nechce se nám
věřit, že se zde nedávno hrály zápasy mistrovství Evropy. Stadion nám z venku
připomíná architektonický klenot „komárů“, slavný obchodní dům Prior, který v
minulosti zošklivil desítky centrem českých měst.
Betonová kopka je zcela uzavřená
a nenaskýtá jediný pohled, jak stadion vypadá uvnitř. V ten moment
přichází Denisův slavný okamžik, kterým se dodnes rád chlubí. Zatímco já
rezignuju, Denis ne. Se slovy „já si ten stadion prostě chci prohlédnout“
suverénně kráčí do vrátnice stadionu. Vzhledem k jeho angličtině a neexistující
portugalštině mu nedávám šanci.
 |
| Martin na stadionu Boavisty |
Za minutu je Denis venku a
s ním vychází i starší chlapík v obleku. „Pojď, vole, zařídil jsem
nám prohlídku,“ volá na mě. „Ale neumí tu anglicky,“ chechtá se. Nevěřícně
kráčím za ním. Chlap nás vede do jiných dveří a pak někam telefonuje. Celou
dobu mlčí. My mlčíme taky. Za pár minut přichází jiný chlap a přebírá si nás.
Energicky něco říká. „Vládneme jen angličtinou, pane.“ Maník ze sebe souká
nějaká anglická slovíčka, něco ve smyslu. „Vy jste z Česka, to je paráda.
Ukážu vám celý stadion.“
A fakt. Sice nechápu, jak to
Denis vzhledem k jazykové bariéře dokázal, ale povedlo se. Nějaký
zaměstnanec klubu nás půl hodiny provádí od kanceláří, přes VIP lóže, tribuny
až po střechu a dává nám k tomu obsáhlý výklad. V Portugalštině.
Průvodce je v sedmém nebi a všechno mu musíme odkývat, že jako rozumíme. A
tak kýváme a usmíváme se. On je spokojený a my taky.
… V neděli Porto opustíme.
Chceme stopovat do 45 km
vzdáleného Guimaraes. O tom, jak náročné to bude, ještě nemáme ani tušení…
Žádné komentáře:
Okomentovat