Eurotrip 2011: Cesta po rumunských „dálnicích“

Cesta po rumunských „dálnicích“

Tomáš a scenérie, která nás doprovázela celou cestu

Někdy člověk za den chytne 10 aut a ujede 50 km, někdy chytne 1 a dostane se přes půl Rumunska, jako se povedla dneska nám. Cesta dlouhá 400 km se protáhla na 12 hodin a strach z manévru některých řidičů mi zkrátila život o pár let. Špatná rumunská infrastruktura, dehydratace, šílenci na silnicích, první kontakt s divokými psy a šok z Bukurešti, tak by se dal shrnout další den na cestách po východní Evropě.

Rumunská silnice

Ráno jsme si stoupli na hranice města Arad a vydali se stopovat do nejbližšího většího města, ani ve snu by nás nenapadlo, že dojedeme až do Bukurešti. Zastavila bílá dodávka a v ní snědý Marián. Hned po nástupu nás upozornil, že není cikán, protože spousta lidí si plete Rumuny s cikány a cestou nám pár cikánu ukázal, abychom poznali rozdíl. Později při každých našich příbězích, jaké problémy s nimi máme u nás se mu rozjasnila tvář. Velká chyba, které jsme se dopustili hned po nástupu do dodávky byla, že jsme si dali tašky s vodou do kufru a tím se odřízli od dodávky vody. Nepočítali jsme s tím, že jedeme až do Bukurešti. Řekli jsme si, že dvě hodiny bez vody vydržíme. Přeci nepojede až do Bukurešti bez zastavení. Po dvou hodinách, při nefungující klimatizaci už se nám dělalo zle. Venku počasí připomínalo peklo. Marián se začal chlubit, že trasu Arad-Bukurešť zvládá bez jediného zastavení. Už jsme se museli ozvat a poprosit ho o zastavení, abychom se napili.

Cestou jsme probírali typická témata, které můžete probírat s člověkem, který umí anglicky 15 slov. Je neskutečné jak dlouho se dá s touto zásobou povídat a kolik jsme se toho dozvěděli o Rumunech a jejich politice. Co se týče rumunské společnosti, vystačil si s pár slovíčkami, jako čorky, korupce a lazy. I to stačilo, abychom si o místních poměrech udělali své závěry. Co mi hlavně tato cesta dala? Už nikdy nebudu nadávat na naše silnice, na opravy našich silnic a šoféry. Opravy silnic se prý protahují na několik let, kdy třeba oprava 1 kilometrů obyčejné silnice trvá 2 roky a o efektivitě práce jsme se mohli přesvědčit sami, kdy 4 pracovníci měli na starosti řízení dopravy pomocí praporku na rozpracované silnici a žádný pracovník se nepodílel přímo na opravě. Tam kde stačí dva semafory na kyvadlovou dopravu, v Rumunsku je potřeba několik lidí s praporky a vysílačkou. Kvalita silnic nebyla tak zlá, spíš nedostatek rychlostních silnic. Rumunsko je velice členitá země a pár kilometrů se může proměnit na několik hodin. Celou cestu jsme jeli po hlavním tahu Rumunskem, o dálnici jsme si mohli nechat zdát, ta začínala až 30 km před metropolí. Většina cesty se táhla kolem hor úzkými silničkami, přes které proudili stovky naložených kamionů. Pro nás turisty krásna scenérie plná říčních meandrů a pohledů na hory, pro řidiče noční můra. Na každém kroku party místních obyvatel, převážně cikánu nabízející lesní plody, někdy až za hranici slušnosti, kdy stojíte v koloně a přiběhne malý cikánský kluk a pomalu vám hodí obsah košíku do auta a chce zaplatit. Styl jízdy Rumunů je kapitola sama o sobě. Dlouho jsem se tak nebál v autě jako dnes. Kamiony se předjíždějí v úzkých serpentinách, řidiči na sebe neustále troubí a náš Marián předjížděl v místech, kde nemohl vidět ani 5 metrů před sebe, ale prostě to zkusil, oni když tak někam uhnou. Několikrát mě polilo horko.

Česká stopa v Bukurešti

Při příjezdu do hlavního města Rumunska se dostavil zvláštní pocit. Najednou stranu jsme byli rádi, že jsme na místě po dlouhé a únavné cestě, na druhé straně Bukurešť nevypadala nějak přívětivě. Chvilku jsme sice měli radost, že potkáváme i kus Česka, když jsme míjeli několik tramvají z ČKD, spíše ale převládala hrůza. Některé uličky spíše připomínali Bombaj a seznam míst, o kterých vyprávěl …a máme se jim vyhnout se rozrůstal pomalu na dvě A4. Po vystoupení z auta jsme se vydali hledat něco k snědku. Dopravní šílenost pokračovala i zde a platila i pro chodce. Přejít silnici se rovnalo proskočit ohněm a překvapivě ani semafory nezaručovali klidný přechod. ČERVENÁ znamenala ani krok, nebo si mrtvý, ZELENÁ znamenala, jdi velice opatrně a rozhlídni se pořádně, zda někdo nejede na červenou, což se tu asi může nebo si mrtvý.

Divoký pes v parku

Další nesnadný úkol bylo najít místo na spaní. Objevili jsme rozsáhlý park v blízkosti centra a s klidnou atmosférou hrajících si děti. Po dlouhém dni jsem pocítil trochu uklidnění a odpočinuli si při večeří v trávě. Pozorovali jsme psy, jak si hrají nebo spíše bojují o svá teritoria. Ze psů jsme měli docela strach. Nevěděli jsme, zda za námi v noci nepřijdou, jednoho jsme tedy raději podplatili kusem chleba o což jsme se pokusili i u místních bezdomovců, kterým jsme též něco nabídli, abychom měli v noci klid. S únavou v těle a nožem pod hlavou jsme rychle usnuli a těšili na zítřejší procházku po městě, kde snad uvidíme i tu lepší část Bukureště.

Pavel a Marián