Kde se dá všude při cestě spát? Od pláže až po záchod

Nebyli jsme jediní, kdo spal venku

V dnešní kapitole se budeme věnovat spaní při stopování. Za celou dobu stopování, jak po západní Evropě, tak po východní Evropě jsme nevyužili ani jednou služeb hotelu, hostelu či kempu. Pomohlo nám k tomu i počasí, které až na vyjímky bylo perfektní a umožňovalo spát pod širákem. Podíváme se teď na různé situace, které se nám přihodil při spaní. Spaní na záchodě, na nádraží, na pláži nebo pod stříškou na vozíky u supermarketu nebylo nic neobvyklého.

Začnu asi nejhorším místem, kde jsme spali. Stopovali jsme s Marseille do St.Tropez kolem pobřeží jižní Francie, krásný pohled na přírodu kazili nezastavující řidiči, krátké přesuny a hlavně všudypřítomní komáři a další otravný hmyz. Oblast je podmáčená a místy jsme nacházeli dokonce bažiny. Při cestě jsme dostali okolo 3, hodiny o nabídku přespat u jednoho pána, vidina St.Tropez nás motivovala pohybovat se dál a stopovat. Za ten den jsme ujeli už pouze pár kilometrů a museli jsme hledat přírodní noclehárnu. Po chvíli jsme složily hlavy kousek od lesa na jedné louce, co se dělo pak bylo jako z hororu, odevšad se na nás vyřítili komáři, kteří důkladně promyšlenou taktikou na nás útočili. V noci se teploty pohybovaly okolo 30. stupňů, takže celý zalézt do spacáku hrozilo udušením. Vzdali jsme to a zkusili usnout. Ráno jsme viděli tu spoušť co na nás zanechali komáři. Myslím, že většina chcípla na předávkování naší krví, když jsem nás viděl. Oba oteklí, štípance po celém těle. Jirka nemohl pomalu ani mluvit a oba jsme připomínali spíše Hulka, než dva Čechy bloudící po Francii.

Spaní na pláži Costa Brava

Pár dní předtím jsme dorazili k plážím Costa Brava do městečka Blanes plné Čechů. Krásné moře a krásné pláže dávaly tušit, že zde bude příjemná noc strávená přímo na pláži. Představa, jak usínáme při šumu moře na měkkém písku a ráno se probouzíme při východu slunce, které bude šplhat na horizontu nad mořem zněla krásně, realita byla ovšem jiná. Pláž byla mírně z kopce, vzduch vlhký, že jsme celou noc kašlali a v noci na nás podnikali nájezdy opilí Holanďané, kteří slavili postup do finále MS ve fotbale. Jako zbraň zvolili písek a házeli nám to na hlavy, ti odvážnější přišli blíž a písek na nás rovnou kopali. Ráno jsme samozřejmě východ slunce zaspali, karimatky jsme měli málem v moři, v plicích vodu a v puse písek. Od té doby jsme se noclehu na pláží vyhýbali a raději je využívali přes den ke koupaní.

Spaní na Costa Brava v Blanes

Co dělat, když přeci jen prší a nechcete utrácet za hotel? Cestou po východní Evropě se nám dvakrát stalo, že v noci pršelo a bez střechy nad hlavou se nedalo spát. Poprvé se nám to stalo cestou zpět do ČR v rumunské Cluji. Kde nám Tomáš sehnal kamarády, když dal jednomu bezdomovcovi pár drobných a nemohli jsme se ho pak zbavit. Musel se nám nějak revanšovat, tak nám nabízel ať jdem s nimi, že mají exklusivní místa na přespáni a ukázal někam směrem na staveniště a snažil se nás přesvědčit, že je to tam nejleší. Po hodině to vzdal, asi 10x poděkoval a odešel. Seděli jsme kousek od supermarketu Billa a modlili se, ať přestane pršet. Okolo 11, kdy stále lilo jsme to vzdali a bylo jasné, že musíme najít přístřešek. Hned u Billy bylo zaparkováno pár košíku pod stříškou, tak jsme neváhali a zalehli jsme k nim. Po chvíli jsme mysleli, že máme po naději, když se k nám blížila ochranka obchodu. Naštěstí jsme nebyli v ČR. Pouze se optal, kam jedeme a kdy odjedeme, potom oznámil ať klidně spíme, že nás bude hlídat a odešel. Ráno jsme pěkně suchý a vyspalý vstali a mohli dál pokračovat. Bůh žehnej Rumunsku.

Cluj, místo kde vás v noci hlídá ostraha

Hned další večer se situace opakovala, během jednoho dne jsme se dostali až na Slovensko a večer jsme se ubytovali na benzínce poblíž Tisovce. Zalehli jsme poblíž, když se spustil déšť a my se vydali na úprk. Jediná volba byla přespat pod střechu vedle čerpadla benzínu. Raději jsme se šli zeptat obsluhy, zda jim to nevadí a vysvětlili jsme jim naši situaci. Poslali nás tedy ke stojanu a my mohli v suchu, ale v zimě spát. Po deseti minutách někdo vyšel ven a blížil se k nám, pomyslel jsem si, že to nakonec vadí a my půjdeme zpět na déšť. Naštěstí jsem se mýlil a naopak nám byla nabídnutá místnost k přespaní, no místnost. Jednalo se nepoužívaný záchod pro hendikepované, který momentálně sloužil jako sklad ředidel, barev a dalších chemických lahůdek. Teplo a sucho nás přesvědčilo a na nabídku jsme kývli. Mohli jsme se i zamknout, tím ale výhody skončili. Místnost nebyla moc velká a naskládat se mezi ředidla dalo chvíli práci. Po celou noc nám hrála hlasitě muzika a světlo bylo na fotobuňku, takže stačil malý pohyb v noci a byli jsme zase vzhůru. O účincích výparů z chemikálií okolo nás se nebudu ani zmiňovat, ranní bolest hlavy a druhý den touha po ředidlu mluví za vše.

Lepší než déšť a zima

Některá místa se zdají bezvadná, dokud vás v noci někdo nevyruší. O rušení na pláži už jsem psal, ale bohužel to nebylo jediné místo, kde nás v noci přišel někdo navštívit a vylekat. Ve Varně jsme si našli krasné místo blízko pláže na balkonku, který dříve sloužil k opalování, tehdy nám posloužil ke spánku. Viděli jsme krásně na celé pobřeží, kolem nás žadný písek a jen rovný podklad. V noci, okolo 1, najednou zařval Ruli „Ty zmrde, pojď sem“, nejdříve jsem myslel, že se mu jen něco zdálo, ale když se zničeho nic zvedl a oznámil mi, že se mu někdo hrabal v tašce, vzali jsme nůž a běželi za nim. Schoval se někam za restauraci a my šli zpět na svoje místo. Nakonec jsme zjistili, že ukradl pouze toaletní papír a knížku od Dostojevského zločin a trest. Pěkný paradox

Zde se stal zločin, trestu unikl

Cestou jsme spali na různých podivných místech, kde se kolem nás pohybovali různě pochybní lidé. V Barceloně jsem o třetí ráno otevřel oči a nade mnou klečel člověk a zblízka si nás prohlížel. Nevím, jak dlouho tam stál, ale jediné co chtěl, byl hašiš, pak zase odešel. V Římě nás nenechali spát v čekárně a místo toho nás rovnou poslali na nástupiště mezi koleje na lavičku, že se nám tu bude spát lépe. V Benátkách nám nedovolili ani to a museli jsme spát venku na schodišti před nádražím. V Paříži jsme zase strávili dvě noci v parku hned pod Eiffelovkou, v noci sledovali jak krásně svítí a ráno jsme žasli, jak se od ní odráží vycházející slunce. Až moc romantiky pro dva kluky.

Bylo to pravděbopodbně únavou a nebo pevným režimem, ale za svou život jsem se nikdy tak dobře nevyspal, jako při stopování. Každé rano jsme okolo 8 vstali a byli jsme většinou náramně odpočatí a připraveni hledat další místa, kde večer položíme hlavy a usneme.