Už máme po stopování absťák. Ten pocit, kdy
v každém blížícím se novém autě vidíte naději, znovu a znovu. Ten pocit,
kdy dostáváte křeč do tváří, z toho, jak se snažíte mile usmívat. Ten
pocit, jak vymýšlíte sto padesát způsobů postoje či držení cedule. Ten pocit,
kdy čučíte do aut a známkujete řidičky. Ten pocit, kdy vám stačí
k absolutnímu štěstí jen to, že u vás zastaví auto. Tohle nám poslední dny
chybělo. To nás teď žene vpřed. Vynecháváme i obvyklou návštěvu internetové
kavárny, kde vždy před cestou důkladně projdeme mapu a vybereme tu nejlepší
silnici na stop. Tentokrát ale spoléháme na papírovou mapu města
z infocentra. Chyba, kterou už nikdy nebudeme opakovat!
Vybíráme ze dvou možných tras. Před dálnicí
dáváme přednost menší silnici, kde se stopuje mnohem příjemněji. Jdeme ulicí Dom
Afonso Henriques, která podle mapy vede ven z města. Kam přesně, to
nevíme, protože papírová mapa prostě končí. Ale na okraji mapy je u této
silnice uvedena směrová cedule s nápisem Guimarães. „Podle mapy ideální silnice na stop. Za chvíli jsme
v cíli,“ mnu si ruce. I podle automapy Portugalska volíme bezvadné řešení,
myslíme si.
Ulice Dom Afonso Henriques se táhne do kopce, po obou stranách jsou
obytné čtvrti. Máme za sebou asi pět set metrů. Jsme v místě, kde končí
naše papírová mapa. V domnění, že jsme na samém okraji obydleného Porta a
že už za chvilku bude ideální místo pro stop, Denis přesvědčivě prohlásí
památnou větu. „Za tímhle kopečkem domy končí.“ Když ji pak po x-hodinách
později prohlásí po patnácté, mám chuť ho zabít…
Vedro je pekelné. Ve stínu je dobrých
čtyřicet stupňů. Ale my ve stínu nejdeme. Plahočíme se do kopce. Krosny těžknou
každým krokem. Postupujeme v naději, že „za tou další zatáčkou“ už bude
konec města. Jenže on tam není. Na úzké silnici v hustě obydlené oblasti
ale stopovat ani nezkoušíme. Nemá to smysl. Drtivá většina řidičů je místních a
každou chvíli zahýbají do jedné z tisíců odboček. Nezbývá, než šlapat dál.
„Musíme dělat pauzy, jinak tu zhebnem,“ funím
na Denise, který jde pár metrů za mnou. Když se otočím, Denis už sedí ve stínu,
protřepává propocené triko na zádech a loupe pomeranč. Milerád se připojuju.
A takhle to pokračuje pořád dokola.. Šlapeme
a šlapeme. Pak najdeme stín, oloupeme a sníme další pomeranč, vypijeme trochu
vody a pokračujeme výhní dál. Kopec pokračuje snad donekonečna, už dávno nejsme
v Portu. Na cedulích louskáme názvy příměstských obcí. Obytné čtvrti se
ale od Porta táhnou jako jeden had. Stopovat tu prostě nejde. „„Za tímhle
kopečkem domy končí,“ říká Denis. Ani on sám už tomu nevěří. Nakonec tuhle
absurdní větu opakujeme každých sto metrů. Rezignujeme a děláme si z toho
srandu, jinak bychom vyčerpáním padli do škarpy.
Denisova marná snaha... |
Po skoro pěti hodinách stoupání nekonečnou
ulicí Dom Afonso Henriques
s krosnami na zádech a v nesnesitelném žáru jsme v městečku Ermesinde.
A v tom je to tady. Armesinde končí dlouhou a rovnou ulicí se světelným
semaforem. Za námi už jen pole. Zdá se mi, že na Denisově tváři vidím slzy
dojetí. Nebo kapičky potu. Těžko říct. Když se otočím a vidím v opačném
směru ceduli „Porto – 13km“, je mi taky do breku.
No nic, stopujeme a slunce žhne jednoho
z nás. Ten druhý zatím odpočívá v nedalekém stínu. Takhle se střídáme
co deset minut… Hodina a čtvrt pryč. Nezastavilo jediné auto. Jen několik
šoférů gesty ukazuje, že snad máme jít ještě dál. A tak jdeme zkusit štěstí
někam dál.
Po zastávce v kukuřičném poli přicházíme
do městečka Alfema. Stoupáme si za kruhový objezd a znovu vytahujeme ceduli
s nápisem Guimarães. Řidiči ale jako jeden muž naznačují, že jsou místní,
že je to mrzí, že bohužel… Po půlhodině k nám přichází mladík našeho věku.
Vyptává se, proč vlastně stopujeme, kde jsme se tu vzali a moc velkou šanci na
chycení stopa nám nedává. „Cože, vy jste šli pěšky z Porta?“ ujišťuje se asi
třikrát a svolává své známé kolemjdoucí, aby si ty dva blázny z Česka
přišli prohlédnout.
Je už šest odpoledne. Celý den v háji.
Všichni domorodci nás přesvědčují: „vraťte se autobusem do Porta a tam odtud
vlakem jeďte do Guimarães.“ My oponujem: „děláte si srandu? Ušli jsme skoro
třetinu cesty! Odtud se do Guimarães nedostaneme? Mezi Ermesinde a Alfemou jsme
viděli nádraží Travagem.“ Místní svolávají další dva lidi a v pětičlenné
ekipě svorně tvrdí: „bohužel, musíte až zpátky do Porta. V Travagem žádný vlak
do Guimarães nestaví. Opravdu.“
Zatímco diskutuju s domorodci, Denis
marně zkouší stopovat. Bez úspěchu. Jeden z Portugalců sahá do kapsy a
loví všechny drobné. „Berte, asi tři eura. Víc nemám, ale díky nim se dostanete
autobusem zpět do Porta. Máte peníze na vlak? Máte, jo? Aha, a proč jste teda
chtěli stopovat?“ Rezignujeme na vysvětlování, přijímáme štědrý dar a sedáme do
autobusu. Tři čtvrtě hodiny jedeme zpět stejnou cestou, kterou jsme se celý den
zbytečně s vypětím sil plahočili.
V Portu kupujeme za 3 eura na osobu
jízdenky do Guimarães a v devět vyrážíme. Sedáme do vlaku a čteme na
obrazovce seznam zastávek… Polije nás studený pot. Nezbyli nám síly, abychom
ječeli nebo si rvali vlasy a tak sedíme s otevřenou pusou a tupě zíráme na
obrazovku. Asi šestou zastávkou na naší trase bude… Travagem. Ano, to Travagem,
u kterého jsme stopovali asi před třemi čtyřmi hodinami!
Vlak staví úplně všude a do Guimarães se
dokodrcáváme až po desáté hodině večerní. Za celý den nebyla možnost dostat se
k internetu, a tak netušíme, zda nám v tomto městě přes couchsurfing
někdo kývl na naši prosbu o nocleh.
Vydáváme se neznámým nočním městem (nejhorší
varianta) hledat nějaké místo na spaní. Objevujeme několik míst a už se i
chystáme vytáhnout spacáky, ale nakonec vždy pokračujeme v hledání lepšího
místa. Držíme se hesla bezpečnost především a hledáme místo, kde nebudeme
viděni a přitom my budeme vidět.
Ráno v Guimarães a do spálena vyspaný Martin |
Ze shora jsme kryti skálou, ze spodu na nás
také nikdo nemůže a když ležíme, nikdo nás nevidí, ani z protějších
balkónů paneláku. Jediný přístup k nám je z boku přes plot, kudy jsme
přišli. Kdyby nám z této strany hrozilo nebezpečí, je možné uniknout ze
svahu na druhou stranu, případně se stačí postavit na skále a zpustit povyk.
Kromě Mekáče a paneláků byla v těsné blízkosti také benzínka a
frekventovaná silnice.
Asi si říkáte, že přeháním. Ale když takhle
spíte v neznámém prostředí pod širákem, je důležité předvídat. Je třeba
vždy počítat s nebezpečím a podle toho místo na přespání vybírat.
Autor: Martin Chládek
Žádné komentáře:
Okomentovat