PORTUGALSKO 2012: den 13. – Utrpení s příchutí pomeranče aneb nekonečná cesta do Guimarães

Neděle 15. července 2012, Porto. Dnes budeme stopovat do padesát kilometrů vzdáleného Guimarães. Děj se co děj, řekli jsme si s Denisem. Od Leirie jsme nejeli stopem, neboť nás nejrůznější okolnosti nutily využívat autobus nebo vlak. Tomu je ale konec! Nic nás nezastaví, abychom dnes konečně stopli nějaké auto. Teda alespoň jsme o tom přesvědčení… Když pak toho dne v noci s úžehem a nesmírnou psychickou i fyzickou únavou uléháme v Guimarães na skále nad McDonaldem a v duchu polykáme šťavnaté hambáče, častujeme sami sebe dost vostrými výrazy. Ale postupně.

Z portského hostelu, neboli řeckého kumbálu se snažíme prchnout co nejdříve. Nechceme ztrácet čas. Hledíme do mapky Porta a vymýšlíme, kterou silnicí se vydáme. To už nás ale ve společné místnosti obklopují čtyři zavalité černošky připomínající kubánské koulařky a vyptávají se nás, jestli máme v Česku přítelkyně. Neztrácíme ani vteřinu navíc. Krosny na záda a fofrem pryč.

Už máme po stopování absťák. Ten pocit, kdy v každém blížícím se novém autě vidíte naději, znovu a znovu. Ten pocit, kdy dostáváte křeč do tváří, z toho, jak se snažíte mile usmívat. Ten pocit, jak vymýšlíte sto padesát způsobů postoje či držení cedule. Ten pocit, kdy čučíte do aut a známkujete řidičky. Ten pocit, kdy vám stačí k absolutnímu štěstí jen to, že u vás zastaví auto. Tohle nám poslední dny chybělo. To nás teď žene vpřed. Vynecháváme i obvyklou návštěvu internetové kavárny, kde vždy před cestou důkladně projdeme mapu a vybereme tu nejlepší silnici na stop. Tentokrát ale spoléháme na papírovou mapu města z infocentra. Chyba, kterou už nikdy nebudeme opakovat!

Vybíráme ze dvou možných tras. Před dálnicí dáváme přednost menší silnici, kde se stopuje mnohem příjemněji. Jdeme ulicí Dom Afonso Henriques, která podle mapy vede ven z města. Kam přesně, to nevíme, protože papírová mapa prostě končí. Ale na okraji mapy je u této silnice uvedena směrová cedule s nápisem Guimarães. „Podle mapy ideální silnice na stop. Za chvíli jsme v cíli,“ mnu si ruce. I podle automapy Portugalska volíme bezvadné řešení, myslíme si.

Ulice Dom Afonso Henriques se táhne do kopce, po obou stranách jsou obytné čtvrti. Máme za sebou asi pět set metrů. Jsme v místě, kde končí naše papírová mapa. V domnění, že jsme na samém okraji obydleného Porta a že už za chvilku bude ideální místo pro stop, Denis přesvědčivě prohlásí památnou větu. „Za tímhle kopečkem domy končí.“ Když ji pak po x-hodinách později prohlásí po patnácté, mám chuť ho zabít…

Vedro je pekelné. Ve stínu je dobrých čtyřicet stupňů. Ale my ve stínu nejdeme. Plahočíme se do kopce. Krosny těžknou každým krokem. Postupujeme v naději, že „za tou další zatáčkou“ už bude konec města. Jenže on tam není. Na úzké silnici v hustě obydlené oblasti ale stopovat ani nezkoušíme. Nemá to smysl. Drtivá většina řidičů je místních a každou chvíli zahýbají do jedné z tisíců odboček. Nezbývá, než šlapat dál.

„Musíme dělat pauzy, jinak tu zhebnem,“ funím na Denise, který jde pár metrů za mnou. Když se otočím, Denis už sedí ve stínu, protřepává propocené triko na zádech a loupe pomeranč. Milerád se připojuju.

A takhle to pokračuje pořád dokola.. Šlapeme a šlapeme. Pak najdeme stín, oloupeme a sníme další pomeranč, vypijeme trochu vody a pokračujeme výhní dál. Kopec pokračuje snad donekonečna, už dávno nejsme v Portu. Na cedulích louskáme názvy příměstských obcí. Obytné čtvrti se ale od Porta táhnou jako jeden had. Stopovat tu prostě nejde. „„Za tímhle kopečkem domy končí,“ říká Denis. Ani on sám už tomu nevěří. Nakonec tuhle absurdní větu opakujeme každých sto metrů. Rezignujeme a děláme si z toho srandu, jinak bychom vyčerpáním padli do škarpy.

Denisova marná snaha...

Po skoro pěti hodinách stoupání nekonečnou ulicí Dom Afonso Henriques s krosnami na zádech a v nesnesitelném žáru jsme v městečku Ermesinde. A v tom je to tady. Armesinde končí dlouhou a rovnou ulicí se světelným semaforem. Za námi už jen pole. Zdá se mi, že na Denisově tváři vidím slzy dojetí. Nebo kapičky potu. Těžko říct. Když se otočím a vidím v opačném směru ceduli „Porto – 13km“, je mi taky do breku.

No nic, stopujeme a slunce žhne jednoho z nás. Ten druhý zatím odpočívá v nedalekém stínu. Takhle se střídáme co deset minut… Hodina a čtvrt pryč. Nezastavilo jediné auto. Jen několik šoférů gesty ukazuje, že snad máme jít ještě dál. A tak jdeme zkusit štěstí někam dál.

Po zastávce v kukuřičném poli přicházíme do městečka Alfema. Stoupáme si za kruhový objezd a znovu vytahujeme ceduli s nápisem Guimarães. Řidiči ale jako jeden muž naznačují, že jsou místní, že je to mrzí, že bohužel… Po půlhodině k nám přichází mladík našeho věku. Vyptává se, proč vlastně stopujeme, kde jsme se tu vzali a moc velkou šanci na chycení stopa nám nedává. „Cože, vy jste šli pěšky z Porta?“ ujišťuje se asi třikrát a svolává své známé kolemjdoucí, aby si ty dva blázny z Česka přišli prohlédnout.

Je už šest odpoledne. Celý den v háji. Všichni domorodci nás přesvědčují: „vraťte se autobusem do Porta a tam odtud vlakem jeďte do Guimarães.“ My oponujem: „děláte si srandu? Ušli jsme skoro třetinu cesty! Odtud se do Guimarães nedostaneme? Mezi Ermesinde a Alfemou jsme viděli nádraží Travagem.“ Místní svolávají další dva lidi a v pětičlenné ekipě svorně tvrdí: „bohužel, musíte až zpátky do Porta. V Travagem žádný vlak do Guimarães nestaví. Opravdu.“

Zatímco diskutuju s domorodci, Denis marně zkouší stopovat. Bez úspěchu. Jeden z Portugalců sahá do kapsy a loví všechny drobné. „Berte, asi tři eura. Víc nemám, ale díky nim se dostanete autobusem zpět do Porta. Máte peníze na vlak? Máte, jo? Aha, a proč jste teda chtěli stopovat?“ Rezignujeme na vysvětlování, přijímáme štědrý dar a sedáme do autobusu. Tři čtvrtě hodiny jedeme zpět stejnou cestou, kterou jsme se celý den zbytečně s vypětím sil plahočili.

V Portu kupujeme za 3 eura na osobu jízdenky do Guimarães a v devět vyrážíme. Sedáme do vlaku a čteme na obrazovce seznam zastávek… Polije nás studený pot. Nezbyli nám síly, abychom ječeli nebo si rvali vlasy a tak sedíme s otevřenou pusou a tupě zíráme na obrazovku. Asi šestou zastávkou na naší trase bude… Travagem. Ano, to Travagem, u kterého jsme stopovali asi před třemi čtyřmi hodinami!

Vlak staví úplně všude a do Guimarães se dokodrcáváme až po desáté hodině večerní. Za celý den nebyla možnost dostat se k internetu, a tak netušíme, zda nám v tomto městě přes couchsurfing někdo kývl na naši prosbu o nocleh.

Vydáváme se neznámým nočním městem (nejhorší varianta) hledat nějaké místo na spaní. Objevujeme několik míst a už se i chystáme vytáhnout spacáky, ale nakonec vždy pokračujeme v hledání lepšího místa. Držíme se hesla bezpečnost především a hledáme místo, kde nebudeme viděni a přitom my budeme vidět.

Ráno v Guimarães a do spálena vyspaný Martin

To se daří záhy – na malé skále nad parkovištěm a budovou Mcdonaldu a pod vlakovou tratí je rovná travnatá plocha. Neváháme. Přelézáme plot a zjišťujeme okolí. Zpětně musím říct, že na lepším místě jsme v relativně větším městě nikdy nespali.

Ze shora jsme kryti skálou, ze spodu na nás také nikdo nemůže a když ležíme, nikdo nás nevidí, ani z protějších balkónů paneláku. Jediný přístup k nám je z boku přes plot, kudy jsme přišli. Kdyby nám z této strany hrozilo nebezpečí, je možné uniknout ze svahu na druhou stranu, případně se stačí postavit na skále a zpustit povyk. Kromě Mekáče a paneláků byla v těsné blízkosti také benzínka a frekventovaná silnice.  

Asi si říkáte, že přeháním. Ale když takhle spíte v neznámém prostředí pod širákem, je důležité předvídat. Je třeba vždy počítat s nebezpečím a podle toho místo na přespání vybírat.

Po nekonečné cestě usínáme s pusou plných slin, s myšlenkami na vloupání se do Mekáče a sežrání všech hamburgrů.

Autor: Martin Chládek