Stopování po Anglii: Stopem napříč Velkou Británií a spousta zážítků, které foťák nezachytí (opravrno 2.8.2013)

S mojí spolužačkou Míšou jsme se rozhodly dojet do Edinburghu a odtud se vydat stopem na jih Anglie. Tak jsme také udělaly… V následujích řádcích popíšu několik pro mě důležitých okamžiků z cesty, která začala ve skotském Edinburghu a skončila v anglickém Londýně.

Je časně ráno 4. 8. 2012 před odjezdem do Prahy a směrem západní Evropa. Vykouknu z okna a vidím takovou mlhu, že by se dala krájet. V tu chvíli začíná panika, že se nedostanu včas z Mostu do Prahy. Svírá se mi žaludek. Vlna horka spolu s brněním prochází každou částí mého těla. S přibývající hodinou a ustupující mlhou se to trochu zlepšuje, ale úplná úleva se dostaví, až když na mě Míša mává z lavičky na autobusovém nádraží v Praze na Florenci. Tak huráá, nastupujeme a za pár hodin opouštíme naši rodnou zemi.

Míša má strach z létání (naše často používaná věta v UK, když jsme vysvětlovaly, proč jsme jely 28 hodin autobusem do Edinburghu a neletěly letadlem), proto byl autobus, jakožto náš spoj do Edinburghu, jasná volba. Před odjezdem jsme měly několik telefonních čísel, která jsme získaly přes internetovou stránku couchsurfing.org, kde lidé nabízejí na pár nocí ubytování zadarmo. Před každým navštíveným městem jsme někomu z nich napsaly, jestli nás může ubytovat. Přes tuto stránku jsme poznaly i našeho prvního hostitele, který byl z již zmiňovaného Edinburghu. Po příjezdu jsme Markovi (náš hostitel) předaly pivo a fidorky, ochutnala jsem svůj první Cider v životě a po krátké procházce jsme vyčepané padly k zemi a usnuly.

Cestou na vrchol Artur´s seat. Šly jsme zkratkou,
sice delší, ale o to horší cesta

V Edinburghu je všechno. Krásná příroda – kopec Arthur´s Seat, pláže, aj. Tou nejznámější pláží je Portobello a na každém kroku na vás dýchá historie (nová část města je z 15. století). Okamžitě mě tohle město dostalo. Naprosto jsem si ho zamilovala. Díky právě probíhajícímu festivalu Fringe se pro nás toto město stalo ještě zajímavějším. V prostorách kostela jsme si mohly dát kávu a při tom poslouchat hudebníky, kteří hráli na kytaru a zpívali. Festivavolí umělci byli na každém rohu. Z pochopitelných finančních důvodů jsme navštěvovali akce, které byly pouze zadarmo. V jedné z mnoha příjemných hospod s tématickou atmosférou, které lze najít po celé Velké Británii, jsme ochutnaly i typické skotské jídlo haggis (masová směs, která se vaří v ovčím žaludku), které bylo výborné. Edinburgh jsme poznaly se vším všudy, když jsme jednoho večera zmokly až na kost. Po pár dnech nadešel čas opustit tohle krásné město a našeho milého hostitele Marka a vydat se dál. Na cestu nám Mark daroval tradiční skotské koule Snowballs (které ve chvílích hladu přišly vhod), rozloučily jsme se a vydaly se k našemu dalšímu cíli, do Newcastelu. 

U Dennise

 Jelikož jsme nevěděly na jakou stranu se vydat, kam dojít, jakým směrem si stoupnout a začít stopovat. Koupily jsme si ještě jízdenku do městečka Melrose, kde začalo moje první stopování. Míša zvedla ceduli s nápisem: „NEWCASTLE PLEASE“. Zastavilo nám hned druhé auto Peugeot 306. Tak jsme poznaly Dennise, který nás pozval na výtečnou kávu do svého domečku, který si sám navrhnul. Strávily jsme u něj hodinu plnou nadšení a obdivu. Dennis je spisovatel, architekt, výtvarník a učitel na Cambridgeské univerzitě. Po velmi příjemné návštěvě, která nám vehnala do žil plno endorfínů, směřovaly naše kroky po silnici číslo 68. Stoply jsme holandský pár, který se vracel ze skotského ostrova Sky a další příjem endorfínů byl zajištěn. Všechny věci kvůli nám naházeli do kufru, abychom si měly kam sednout. Vedli jsme debaty a nakonec jsme zjistily, že pospíchají na trajekt do Holandska. Měli zpoždění a stejně nám zastavili, zlatí lidé…. Do Newcastelu k naší hostitelce Thee jsme se dostaly na večer. Hned po příjezdu nám nabídla černý čaj s mlékem, typický pro Anglii. A pak to začalo. Úžasný, dokonalý večer, kterému předcházel super den. Byly jsme pozvané na asijskou večeři, kde bylo přibližně 10 lidí. Výtečné jídlo, příjemní lidé, hra na piano. Dostala jsem knihu s věnováním, ze které jsem měla ohromnou radost. To vše se proměnilo ve fantastický večer, na který vzpomínáme a nadále budeme vzpomínat s Míšou do teď.

Dalším navštíveným městem byl York. Je to hezoučeké město jako pro princezny s řadou Tea Rooms, které jsou plné sladkých a roztomilých koláčků. V Yorku jsme nesehnaly ubytování přes couchsurfing. Rozhodly jsme se proto strávit noc na nádraží, a abychom tam ulehly již v pokročilé noční hodině, procházely jsme se ještě nějakou dobu nočními ulicemi Yorku, posedávaly naproti pouličnímu zpěvákovi a pozorovaly lidi, což nás zabavilo na několik hodin. Byl pátek večer a všichni chodili vyšňoření na párty. Často jsme některé lidi viděly několikrát projít sem a tam. Na protějšího zpěváka se každou chvíli věšela nějaká opilá slečna, což mu možná ani nevadilo. Ani my jsme nepřišly zkrátka. Jeden týpek nám každé hodil po 20-ti pencích, které stále mám (vypadaly jsme trochu jako socky). Když jsme si později ustlaly na zemi na nádraží, v části pro kola, přišel nás zanedlouho vyhnat hlídač. Záhy přišel jeho šéf, kterému jsme řekly, že čekáme na ranní vlak. Začal nám nabízet peníze a k jídlu vajíčka. Poslal nás do čekárny, že je tam větší teplo a méně hluku. Jídlo a peníze jsme s díkem odmítly a přesunuly jsme se do teplejšího. Míša spala na lavičce, já pod lavičkou.

Vytoužený venkov

Druhý den ráno zhruba po 5-ti až 6-ti mílích jsme došly na hlavní silnici, kde jezdila auta a my mohly zase stopovat. Stopem jsme se dostaly až na dálnici, která vedla do Birminghamu. Vyhodil nás tam černošský pár. Chtěli nám pomoct, ale trochu jim nedošlo, že stát natož stopovat na dálnici je nemožné. Nám zase v první chvíli nedošlo, že zastavujeme na dálnici. V tu chvíli, když kolem nás svištěla auta vysokou rychlostí, jsem strachy skoro nedýchala. Naštěstí nám cesta po kraji dálnice zpátky do města trvala asi 30 minut. Kolem jezdili samí arabáči s plnovousem a turbanem a my jsme si říkaly, Bože, tohle je den. Nakonec nám zastavil Shahram, Íránec, který jel do Birminghamu za svým kamarádem, kterého jsme navštívily s ním. Míša nám spolu se Shahramem uvařila íránský kebab. Později nás Shahram zavezl až do Bristolu před dům našeho dalšího hostitele.

Bristol, malůvky ve špíně

Bristol je jedno velké bludiště a důležité industriální město. Je zde nejstarší nádraží na světě a k vidění je velké množství moderní architektury. Viděly jsme ulici, která byla celá posprejovaná zajímavými obrázky. V jiné byly k vidění malby, které se táhly přes celou zeď budovy a na dalším baráku se k umění využila i špína, kdy v ní byly vyryty pěkné malůvky. Také jsme tu ochutnaly naše první Fish and Chips, jednou stačilo.

Po 10-ti dnech jsme dostopovaly na jih Anglie do Weymouthu, do města tlustých, líných lidí. Větší fronty na Fish and Chips jsem jinde neviděla. Během čtyř dnů jsme se procházely po dechberoucích bílých útesech, vyhřívaly jsme se na oblázcích u moře, došly k majáku (bez majáku jsem nemohla z UK odjet). Dala jsem si typickou anglickou snídani (k obědu). Zažily jsme náš třetí déšt (měly jsme po celou dobu opravdu štěstí na počasí) a viděly jsme křídového jezdce na koni vyobrazeného na kopci. Takové výjevy, různých podob, jsou v Anglii typické. 

Před návštěvou naší cílové stanice jsme strávily noc v Oxfordu. Město je to krásné, ale po těch několika dnech v UK už tam pro nás nebylo nic nového.

Poté přišlo na řadu naše poslední stopování a Londýn. Navštívily jsme tam klasická místa a památky. Bylo několik dní po olympiádě, takže všude bylo plno lidí. Budovy jsou sice opravdu nádherné, ale jsou tak nacpané na sebe, že žádná pořádně nevynikne. Jako město se nám líbil nejméně. Co jsme si tu užily, byli naši spolubydlící po dobu našeho pobytu. S radostí nás hostila kamarádka přítele mé mamky, která je z Ukrajiny. Další nájemníci byli také z Ukrajiny a Estonska. Říkali jsme, že bydlíme ve slovanském domě.

Míša a Durdle Door

Takhle jsem prožila, doposud, své nejlepší prázdniny s nejlepší spolucestovatelkou. Stopování a nocování u různých lidí v jejich obydlí takovou Takhle jsem prožila doposud své nejlepší prázdniny s nejlepší spolucestovatelkou. Stopování a nocování u různých lidí v jejich obydlí takovou cestu velmi obohatí. Průměrně jsme stopovaly kolem sedmi minut (no jo, dvě holky, nejkraší čas byla 1 sekunda, nejdéle jsme čekaly 2 hodiny). Nejhorší bylo dostat se z města na kraj, to nám kolikrát trvalo i hodinu pěšky, protože ve městech byly často čáry zákaz zastavení. Stopem jsme projely 1 184 km, 20-ti auty (+4 na výlety) a navštívily 8 základních míst (bez výletů po okolí). To vše za 21 dnů. Vím, že nic není nemožné. Poznala jsem neskutečnou laskavost lidí, zažila jsem chvíle plné štěstí, smíchu, únavy a poznání, poznala jsem Míšu .o).cestu velmi obohatí. Průměrně jsme stopovaly kolem sedmi minut (no jo, dvě holky, nejkraší čas byla 1 sekunda, nejdéle jsme čekaly 2 hodiny), nejhorší bylo dostat se z města na kraj, protože ve městech byly často čáry zákaz zastavení, to nám kolikrát trvalo i hodinu pěšky. Stopem jsme projely 1 184 km, 20-ti auty (+4 na výlety) a navštívily 8 základních míst (bez výletů po okolí), to vše za 21 dnů. Vím, že nic není nemožné, poznala jsem neskutečnou laskavost lidí, zažila jsem chvíle plné štěstí, smíchu, únavy a poznání, poznala jsem Míšu .o).